O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| FOTŘÍK - 40. |
|
|
|
| Neděle, 13 červenec 2014 | ||||||
Strana 2 z 2 Ač by se mohlo zdát, že Čeněk tady tomu celému velí a že je neochvějný ředitel rodiny, který má respekt u všech v domácnosti a nic ho nezlomí, tak úplně tomu není. Respektive sice Čeněk je ředitel rodiny, ale není neochvějný a už vůbec nezlomitelný. Je to totiž malej srabík, který se všeho bojí. Bojí se, když je otevřené okno, bojí se, když se mu podaří otevřít flašku, bojí se obrázkového leporela s želvou a další spousty věcí. Sice si to vyšlapuje po bytě, tváří se, že to má všechno pod palcem a naparuje se, ale stačí si kýchnout a Čeněk se začne bát, utíká pryč a samozřejmě, že také řve. Asi nejvíc ze všeho se bojí mýdla. Obyčejného mýdla na ruce. Nevím proč. Jednou si ho osahal a zjevně v něm spatřil něco neobvyklého a od té doby, když vidí mýdlo, tak řve. Coby kvalitní rodič jsem této jeho slabiny ihned využil a vysvětlil mu, že pokud bude zlobit, přijde pan Mýdlo a budou se dít děsný věci. Čeněk se samozřejmě smál, tleskal a vulgárními gesty prstíky naznačoval, že má pana Mýdlo na háku a že se ho nebojí. Aby demonstroval svoje maximální pohrdání panem Mýdlem a všemi jemu podobnými, vzal dětské kladívko a odebral se k digitálnímu budíku, aby do něj mohl třískat. Má s ním nevyřešený totiž nějaký věci. Jakmile jsem však přinesl z koupelny pana Mýdlo, okamžitě zahodil kladívko, začal řvát a běžel za Natašou, aby ho zachránila. Nataša mě přetáhla leporelem a i přes mé apely, že to je výchova a že to myslím dobře, mě poslala standardně za trest mýt nádobí a přemýšlet o tom, co jsem udělal. Existence řvoucího Čeňka nám znesnadňuje jeho dočasné odlifrování babičkám. Jakmile totiž zjistí, že ani já a ani Nataša nejsme nablízku, začne řvát. On začíná řvát, už když odcházíme. Vycítí naše zaječí úmysly, dá si všech pět dohromady a vydedukuje, že ho odkládáme a budeme žít šťastný život bez něj. To se pak blbě nechává dítě u babičky, když jí tam celou dobu řve. S Natašou jsme to vyřešili s grácií díky menší lži. Čeňka přivezeme buď k našim, nebo rodičům Nataši, tam jim oznámíme, že už nebrečí, že ho to přešlo, dítě jim předáme s tím, že si ho vyzvedneme příští den kolem oběda a rychle zdrhneme. Během útěku již slyšíme mohutný řev a to je nevyšší čas vypnout telefony, aby nám nevolali, že si ho máme vyzvednout. Plán je to hodně vymakaný a nejzajímavější na tom je, že nám to vždycky projde. Čeněk nemá rád samotu. Pokud je sám, řve. Musím si ho tedy s sebou brát na záchod. Jestliže bych ho nechal v ohrádce, patrně by se zalknul řevem. Přítomnost Čeňka na záchodě maximálně komplikuje veškeré mé činnosti zde a ubírá na poetice. Když člověk sedí na hajzlu a čumí na něj dítě, není to úplně ono. Zvlášť, když se Čeněk začne nudit a mlátí mě štětkou na záchod do kolena. To se pak musím předklonit, co to jde, jednou rukou odrážet Čeňkovi útoky, druhou rukou se držet trubky, abych z hajzlu nespadnul a tím pádem si to celý tak neužiju. Já nevím, co to poslední dobou do toho dítěte vjelo, ale je jasný, že lepší už to nebude. Už aby si našel práci a vypadnul z domu. Potom konečně bude klid a pohoda.
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
