Pro každého rodiče je velká sláva, když jeho dítko umí chodit na nočník. Nataša odtušila, že Čeněk už je pomalu ale jistě celkem velký kluk, a tedy bychom si taktéž zasloužili nějakou tu menší velkou slávu ve formě plného nočníku. Proto zahájila výuku chození na nočník (Čeňkovu, nikoliv mou. Já zvládnu jít na nočník levou zadní. Jsem šikovný.), a tím že zahájila, myslím, že já jsem ji zahájil. Já se k podobným inovátorským a budovatelským novinkám stavím většinou negativně, jelikož to nikdy nepřineslo nic dobrého. Kdykoliv Čeňka učím nějakou novinku, skončí to minimálně nedůstojně pro všechny zúčastněné. Kdyby bylo po mém, tak Čeňka klidně přebaluju až do školního věku. Až půjde do školy, tak by ho přebalovali učitelé nebo spolužáci o přestávkách, ať jsou taky k něčemu užiteční.
Abych demonstroval svůj názor, že Čeněk žádný nočník nepotřebuje a že buď bude chodit normálně na záchod, a nebo prostě bude mít pleny (prostě všechno nebo nic), vysvlékl jsem Čeňka a posadil jej na záchodovou mísu ve velkém očekávání. Zmatený Čeněk záchodovou mísou propadl, hlasitě nadával a mával ručičkou (patrně se s námi loučil, jelikož očividně odchází pá). Nataša hbitě přiskočila pro dítě, přičemž mi stačila dát facku a nazvat mě debilem.
Tolik k záchodovému pokusu a můžeme se tedy vrhnout na ten nočník.
X X X
Nočník máme již pár měsíců, ale zatím neměl nikdo odvahu ho použít. Čeněk do něj dává občas Pana Pandu a nosí ho v něm po pokoji. To je zatím všechno. Nyní má získat nočník novou funkci. Vůbec nemám tušení, jak Čeňka přimět, aby nočník používal. Ale jakože fakt vůbec. Položil jsem nočník doprostřed místnosti a z uctivé vzdálenosti jsem ho pozoroval. Čeněk kolem něho kroužil a byl nervózní.
Občas zavzlykal, občas se navztekal a sem tam si odslintnul. Nikdo nechtěl udělat první krok (patrně proto, že nikdo nevěděl, jaký krok má udělat). Nabyl jsem dojmu, že když se budu dostatečně dlouho dívat z dálky na nočník, tak bude celá věc vyřešená. Díval jsem se celkem dlouho, ale nevypadalo to, že se bude něco dít. Čeněk si před nočník sednul a s výrazem vyšinutého vědce, který hodlá zničit svět pomocí zápalek a tajemné obálky, se na nočník usmíval.
A pak se to stalo. Čeněk vzal situaci do svých rukou, vstal, dal si nočník na hlavu a za ústavného vřeštění s nočníkem na hlavě pobíhal po místnosti. Takže bezva. Takhle to asi nepůjde. Je třeba změnit taktiku, popřípadě nějakou taktiku vůbec stanovit. Chvilku pozoruju Čeňka, jak je s nočníkem na hlavě šťastný, přemýšlím, zda je v pořádku, že má na hlavě nočník, jestli s tímto přístupem má vůbec cenu Čeňka něčemu učit a hlavně, zda už svého vrcholu nedosáhl a nyní už bude pouze stagnovat. Každopádně je čas obrátit se na odborníky, kteří ve věci s nočníkem poradí.
Ač jsem se zařekl, že už to nikdy neudělám, zabrousil jsem na internet do diskusí maminek s dětma, kde jsem očekával radu. Velmi dychtivě jsem se prodíral zástupy smajlíků a milionem fotek mimísků v nevkusných oblečkách, ale nic, co by mi pomohlo, jsem nenašel. I když jsem se dostal do skupiny, která nesla název "jak dostat dítě na nočník", o žádném nočníku tam nepadlo ani slovo. Místo toho si tam holky navzájem držely palečky (fakt nevím proč. Kdykoliv byla někde nějaká diskuse, tak si tam akorát všichni drželi palečky, a když se zadařilo, tak maximálně poslali fotku Vojtíška nebo Honzíka, jak je roztomilej, jakej má slušivej overálek a nebo jak hezky bumbá).
Abych se něco dozvěděl, zaregistroval jsem se a položil konkrétní dotaz do diskuse. Odpověď jsem sice nedostal, ale zato jsem byl coby muž středem pozornosti a doslova tlačen k tomu, abych poslal fotku Čeňka, svojí fotku a fotku sebe s Čeňkem. Když jsem ve vší slušnosti zopakoval dotaz, obdržel jsem řadu smajlíků (dokonce i objímajícího smajlíka, o jehož existenci jsem doposud neměl ani tušení) a holky mi pro povzbuzení poslaly fotky Honzíka nebo Vojtíška v overálkách a nebo jak hezky bumbaj. Těm ženským už úplně hráblo.
Nad fórem maminek jsem definitivně zlomil hůl a vyhledal si na internetu návod od fundovaných odborníků.
