Poměrně zlomový zážitek, bylo umístění Čeňka do košíku. Dřív jsem děti v těch košíkách vídával zaklíněné, ale nedával sem pozor, na jaké bázi to celé funguje. Postupoval jsem tedy logicky. Odklopil jsem z vozíku ten drátěný plát směrem dovnitř vozíku. Uchopil Čeňka a vsunul ho do prostoru, který se po odklopení plátu vytvořil, čelem ve směru jízdy a bylo. Čeněk se mi zdál takový zlomený a nepřirozeně ohnutý, což mi potvrdila kolemjdoucí paní, která mi s hrůzou v očích vysvětlila, že takhle ne, že ho do toho sedáku musím dát obráceně. Tedy čelem k sobě.

 

      Sjednal jsem tedy nápravu a vše bylo posléze mnohem lepší.

     Nakoupil jsem vše potřebné a spolu s Čeňkem vyrazil směrem domů. Tady se však naskytl malý zádrhel. Nést Čeňka spolu s nákupem, nebylo fyzicky možné, a když jsem nesl pouze nákup a Čeňka vedl za ruku, tento si sednul a odmítal pochodovat. To byla jasná vzpoura a nůž do zad. Tohle jsem si nezasloužil.

 

     Pokusil jsem se tedy Čeňka sunout skluzem po zadku, ale to řval. Ještě, že Nataša odjela s autem i kočárkem, to je dobrá věc a to se nyní hodí. S vypětím všech sil jsem Čeňka strčil do tašky s nákupem a celý tento "balíček štěstí" jsem poponesl asi sto metrů za obchod, kde jsem padnul vyčerpáním. 

 

     Je to jasný mrtvý bod, jelikož nyní už se z místa za stávajícího stavu nepohnu. Nyní existují tři varianty. První varianta je, že se spolu s Čeňkem usadíme na místě, kde budeme žít, dokud nás smrt nerozdělí. Další varianta je, že zde Čeňka zanechám samotného (dokud ho smrt nerozdělí) a s nákupem odejdu domů, kde se konečně najím a vyčkám příjezdu Nataši, která mě nejspíš zmrzačí a pak mě ani smrt nerozdělí.

 

     Poslední varianta byla, že zde zanechám podstatnou část nákupu a odnesu aspoň Čeňka a zbytek, co poberu. Smutná varianta, leč morálně jediná správná. Chvíli jsem přemítal, jestli jsem morální člověk, a nebo spíš prospěchář, načež jsem zaujal pozici morálního blbečka, který bude o hladu a nákup nechal na chodníku. Jistě pomůže hladovějícím kolemjdoucím.

     Doma posléze panovala tichá domácnost. Čeněk tušil, že chyboval, tak kolem mě chodil po špičkách.

     Na sklonku čtvrtého dne propukla ponorková nemoc. Cokoliv Čeněk udělal, neskutečně mě to vytáčelo. Věřím, že on to měl podobně se mnou. Navíc jsem čtyři dny s nikým nemluvil. Pominu-li duchapřítomné diskuse s Čeňkem jako "udělej paci paci, Ne, nesmíš, mazej od toho topení, kdopak se nám tu posral?, udělej hami hami" a podobně, nevedl jsem žádnou jinou smysluplnou konverzaci. Začínám duševně strádat. Čeněk se nemohl dívat, jak se trápím duševním strádáním, tak dřevěnou kostkou rozflákal zrcadlo v koupelně.

     V tempu radosti a dobré nálady jsme šťastně doklopýtali až k večeru a byl čas jít spinkat. Čeněk byl již pátým dnem nemytý. Smrděl celkem echtovně a navíc ten smrad začínal být vidět a i se dal nahmatat. Takový vyšší level smradu. Zítra ho musím uvést do původního stavu. Ostatně musím uvést do původního stavu celou domácnost, která je poměrně nechutná. K večeři si dám s Čeňkem napůl broskvovou přesnídávku a hurá na kutě.