U doktorky to bylo šílený. Nemocný haranti pobíhali po čekárně, řvali a tropili výtržnosti. Když jsem Čeňkovi v předklonu sundával bundičku, přispěchal ke mně cizí malý chlapec, který byl celý flekatý a z očí mu teklo něco žlutýho, aby mi kýchnul do ksichtu. Takže super. Teď to od toho ksindla chytnu a umřu.

     V čekárně jsme byli nějak podezřele dlouho. Sestra vyšla ze dveří, vyvolala jméno dítěte a bylo. Čeňkovo jméno ne a ne vyvolat, takže i děti, co přišly po nás, byly už dávno uzdravené. Záhadu se mi po zralé úvaze a pozorování podařilo rozluštit. Bylo potřeba totiž sestře dát očkovací průkaz, aby věděla, že dítě je v Čekárně. Zajímavý systém toto. Nakonec se vše povedlo a Čeněk vniknul spolu se mnou do ordinace.

     Sestra si vyžádala nejprve předložit kartičku pojištěnce. Má kartička pojištěnce, kterou jsem jí předložil, ji nikterak neuspokojila a dožadovala se Čeňkovy. Vůbec jsem netušil, že tak malej člověk má už kartičku pojištěnce. Naštěstí byla založená v očkovacím průkazu, takže mohl být Čeněk ošetřen, a zkontrolován.

     Ještě před samotným vyšetřením nás s Čeňkem postihlo menší faux pas. Nevěda, že Čeněk bude vyšetřen nahatý (jak to mám vědět? Já když jdu k doktorovi, udělám "ááá", poklepe mi na hrudník a hotovo, vymalováno. Nahatej nejsem ani zdaleka), jsem ho tak nějak dnes ještě nepřebaloval. Tedy byl posraný. Sestřička hartusila, že takovou nekázeň ještě nezažila a Čeněk se smál a byl šťastný. Faux pas ho nějak moc netankovalo.

     Když jsme dorazili domů, bylo už odpoledne. Říkal jsem si, že se cestou od doktorky stavíme na nákup, aby bylo co jíst. Na to jsem samozřejmě zapomněl, takže teď to je doma takový smutný. Čeněk už smrdí celkem dost, ale ještě ne tolik, abych kvůli němu napouštěl vanu.

 

     Nádobí se v kuchyni přestalo kupit, jelikož není co jíst, takže je aspoň tohle v pořádku. Podlahu jsem předvytřel chodidlem, takže samotný finální úklid deset minut před příjezdem Nataši jsem si tím ulehčil. Čeněk dostane Sunar, já si dám pár lžic hořčice a může se jít spát.

 

 

 

 

     Mám hlad. V lednici není už nic. Nedá se nic dělat, je potřeba jít na nákup. Odehnal jsem roj much, které kroužily kolem Čeňka, toho jsem převlékl, s odporem přebalil, nasadil botičky a mohlo se vyrazit.

     Cesta do supermarketu byla sice zdlouhavá, avšak o to více nudná. Jelikož Čeněk váží děsně moc kilo a já už nejsem žádnej mladej vlčák na vrcholu sil, chvíli jsem ho poponášel a chvíli Čeněk šel po svých. Co bych jakože vypíchnul jako děsně super, bylo to, že jsem Čeňka poponesl, a když jsem ho dal na zem, aby šel, rozeběhl se směrem zpátky, takže jsme se tak nějak motali na jednom místě. I přes Čeňkovu jasnou sabotáž, jsme se po nějakém čase do supermarketu opravdu dopotáceli.