Ranní plundrování ledničky už bylo o poznání smutnější. Tak nějak jsem zjistil, že jsem včera snědl skoro všechno jídlo, které jsem měl připravené na pět dnů. Inu holt budu mít menší porce, to se nedá nic dělat. Je očividné, že lednička se sama nenaplní, jelikož na nákup chodí Nataša cestou z práce.

     Oproti včerejšku nálada lehce ochladla, leč stále je velmi dobrá. Už sice netančíme, ale Čeněk mi přináší různé věci. Hra na přinášení věci mě moc nebaví, ale Čeněk nedal jinak. Důmyslná hra spočívá v tom, že já sedím v křesle a Čeněk mi přinese nějakou věc, kterou najde (například koš na prádlo, trenýrky nebo kus omítky), já si jí musím převzít, musím udělat "jé to je super, to potřebuju", (jinak je Čeněk nasranej a celý se to musí opakovat), načež se Čeněk zasměje a jde pro další věc, kterou děsně potřebuju, aby mi jí přinesl.

 

     Když tohle trvá třeba tři hodiny, začíná to být trochu na palici. Hra na přinášení většinou končí, když už mi Čeněk nemá co přinýst a nebo, když mi přinese třeba urvaný otočný tlačítko od pračky (který urval) nebo přinese něco podobnýho, co zrovna urval (napadá mě ještě kryt od zásuvky). To pak celá hra okamžitě končí a malý hráč dostává na prdel. I tentokrát byla hra ukončena o něco dříve, jelikož mi Čeněk donesl rozcupovaný noviny. Za rozcupování novin jsem Čeńka okřiknul, ten se urazil, odběhl do kouta a začal řvát s pocitem, jak mi to natřel.

     Odpoledne jdeme na krátkou procházku kolem baráku (která trvala dvě hodiny) a tím to hasne. V repertoáru už moc nemám, co bych Čeňkovi nabídnul, takže se najíme a jde se spát. Čeněk si lehce ublinkul na podlahu, ale já to utírat nemusím, jelikož tady Nataša není. Super. Taky se nemusím sprchovat a ani Čeněk se nemusí koupat. Sice už nám hoch lehce zasmrádá, ale to je v pořádku.

 

 

     Ráno volala Nataša, že dnes máme jít s Čeňkem k doktorce na prohlídku. To se mi vůbec nelíbí. Odvezla nám kočárek a ještě nás honí po doktorech. To budeme muset jet autobusem a navíc doktory nesnáším. Pokaždý, když jdeme s Čeňkem k doktorovi, tak buď čekám s nemocnejma faganama v čekárně a nebo jen tak okouním na parkovišti.

 

     Tentokrát je to však celé na mně.

     Ráno jsem si dal ke snídani citron (nic lepšího v lednici už nebylo) a suchar a byl jsem připraven.

 

     Po vydatné snídani vyrážíme směr lékař. Autobusem to bude děsnej vopruz. Ani nevím, jestli mám Čeňkovi koupit jízdenku a nebo to mají tihle malí lidé zadara. Nakonec mu ji nekoupím (jelikož jsem kolenovrt). Místo lístku jsem mu na záda přidělal pásek jako takový velký ucho a kdyby přišel revizor, tak je Čeněk zavazadlo. Na to musí mít člověk fištróna.