Pokud se chce muž stát opravdovým mužem, musí ve svém životě překonat několik zkoušek svého odhodlání, odvahy a houževnatosti. Vedle dnes již klasických zkoušek, jako je holýma rukama skolit vlka, souložit s cikánkou v kupě sena za maringotkou jejího fotra, nosit tak dlouho jedny ponožky, dokud nepůjdou opřít o zeď nebo vyexovat láhev vodky a následně zemřít na otravu alkoholem, je tu také opomíjená zkouška a to přežít hraní si na dětském hřišti. I na Čeňka jednoho dne došlo. Usoudil jsem, že je dostatečně vyzrálý na tak velký krok, jakým návštěva dětského hřiště bezesporu je. Po obědě šel spinkat, aby nabral dostatečné množství sil a po desetiminutovém zběsilém spánku již pln energie a optimismu lomcoval s postýlkou, aby v dobré víře, s úsměvem ve tváři a za válečně laděného křiku dal okolí vědět, že se posral, a tím tedy je připraven na výpravu na dětské hřiště. Po přebalení vyfasoval oblečení a jeho první venkovní botičky.
Čeňkovy první venkovní botičky jsem mu nazouval asi půl hodiny. Nazout botu dítěti, které běhá po bytě, a když je odchytnuto, kouše, není kupodivu nic jednoduchého. Čeněk dával na odiv, že jemu jsou nějaký boty naprosto ukradený a že on by spíš mlátil lžičkou do topení. V tom totiž vidí svůj potenciál. Jakmile se mi podařilo za hlasitých protestů narvat mu první botu na chodidlo, cítil jsem takový ten hřejivý pocit u srdíčka. Během nandávání druhé boty, mě hřejivý pocit u srdíčka přešel, jelikož si Čeněk tu první botu sundal a blaženě si zatleskal.
Asi po čtvrt hodině, kdy já jsem Čeňkovi nazul botu a on si jí zase vyzul a kdy se mi zaskvěly na čele krůpěje potu, jež mi kanuly po naběhnuté žíle, jsem zapřemýšlel, že bych vlastně Čeňka mohl zastlat do postele a jít na hřiště sám. Nakonec se však zadařilo a Čeněk byl obut. I když ze začátku dělal děsné scény, nyní se mu boty zalíbily a zálibně do mě s nimi kopal. Každopádně vše je připraveno a mohlo se vyrazit.
Ač máme dětské hřiště asi padesát metrů za domem, cesta nám trvala skoro hodinu. Čeněk neovládá základní navigační příkazy a na povel: "Čeňku, jdeme támhle" se rozběhne na úplně jinou stranu, popřípadě se posadí na chodník a začne tleskat. Samozřejmě, že bych ho mohl popadnout a na hřiště donést, ale co bych to byl za otce, kdybych svého syna nehonil po trávě a s hrůzou ho nestahoval na poslední chvíli z krajnice silnice, kam se malý sprinter hrdinsky rozeběhl v touze vyzkoušet si skok plavmo pod jedoucí auto.
Sice se nám po chvíli svižné chůze na hřiště, toto hřiště ztrácelo za obzorem, ale to nebylo nic proti dalším překážkám na cestě. Tím nemyslím nic jiného, než důchodkyně s čoklama. Venčící důchodkyně mají totiž hromadu času a taktéž si rády povídají a o to víc, když má člověk s sebou malé dítě. To je přesně to, na co nejsem vůbec, ale vůbec zvědavej. První nás odchytla hned záhy. Čeněk jí přišel děsně roztomilý a byla naprosto ohromena tím, že já jsem s Čeňkem doma, zatímco si Nataša válí šunky v práci. To za jejích časů (Rakousko-Uhersko, nebo Sámova říše, fakt nevím) nebylo zvykem. Posléze začala na Čeňka sahat a následně mi začala vyprávět něco o svém mrtvém manželovi. To je totiž téma, které mě děsně zajímá. Naštěstí Čeněk spadnul na šutr, začal řvát, takže jsem se paní omluvil a šel kluka povzbudit.
Bohužel jsme za chvilku narazili na další pejskařku v letech. Tato byla však jiná. Taková introvertka. Akorát stála, koukala na Čeňka a mávaje rukou říkala pořád dokola: "Udělej pápá, udělej pápá…". Nevím, jestli to říkala Čeňkovi, nebo to říkala sobě, ale asi po pěti minutách jsem od ní Čeňka odnesl. Smutný na tom je, že ona tam pořád stála, mávala a dělala "pápá" i když už jsme byli dávno pryč.
Když už jsme byli na dohled od hřiště a myslel jsem, že máme vyhráno, vynořila se zpoza rohu stará paní s hnusným jezevčíkem. A zase se vše opakovalo. Opět jsem si vyslechl, jak je Čeněk roztomilý a já jak jsem odvážný a jak je to všechno nezvyklé. Následoval nekonečný monolog, kdy jsem pouze přikyvoval, zatímco ten její opelichaný jezevčík kolem mě kroužil a čekal na správný okamžik k útoku. Naštěstí otěže okamžiku převzal Čeněk. Něco zabrblal, zatleskal, přiběhl k čoklovi, chytil ho za ocas a smýkaje s ním o zem zdrhal pryč. Čokl zmateně kňučel, Čeněk utíkal a smál se, baba byla hysterická a já měl dobrý pocit.
Doufám, že se tento incident mezi komunitou důchodkyň s čoklama roznese, a už nám dají pokoj.
