 Byl prosinec 1999 a já konečně po dlouhém a bolestném hledání práci našel. Už je nebezpečí zažehnáno, už mně zoufalství nenažene zpátky za volant. Definitivně jsem se od ježdění odtrhl, hned po Novém roce nastupuju jako manažer v restauraci a zábavním podniku pro děti. Říkal jsem si - už nikdy nebudu při hledání místa truck driver = idiot. A jen tu a tam se ve vzpomínkách objeví útržky filmu z dávných - a dálných - cest… Třeba jak jsme s Garym jeli po Oklahoma turnpike, pravý pruh na dálnici byl projetý, v levém uježděný sníh a my jeli a jeli. Tu a tam jsme viděli stejné blázny, jako jsme byli my, kteří už nejeli, ale čekali, až je někdo vytáhne z příkopu. Ze srázu u dálnice jsme viděli truck s dvěma vleky krásně zaparkovaný v přírodním dolíku, kam se sotva vešel a odkud vyjet nemohl. Jak se tam dostal a nepřevrátil se při tom, nevím. Ale byl tam. Pak kus dál, už v Missouri, se jede lesem a my koukáme na stopy¨ve sněhu, jak někdo sjel doprostřed dálnice, pak přes protisměr a tam bylo jen vidět nový průsek v lese ze kterého kouká zadek traileru. Nevíme, co se řidiči stalo a snad je i lépe nevědět. Jindy jsme zase, už s jiným žákem, sjížděli z arizonského Flagstaffu do Phoenixu. Silnice vede s prudkých kopců, žáček do mně dul, abych jel pomaleji, bál se. Já ho přesvědčoval, jak ty kopce znám a že to není tak prudké a nic, absolutně nic se nemůže stát, mám to v rukách. Věřil jsem tomu až do chvíle, než se za zatáčkou objevil truck, který, nevím proč, blokoval pravý pruh a ještě půlku levého. Nevím, jak jsme se tím místem v kouři vlastních hořících brzd procedili… x x x Těch věcí, které nechci vědět, nějak při vzpomínání přibývá, a jak říkám, jsem rád, že už nikam nemusím. Přesto se tu a tam zasteskne, ta práce je jako droga. Člověk by chtěl přestat a přitom nemůže. Nesmějte se mi, to potvrdí každý, kdo tuhle práci dělal. Já sám říkám, jak rád jsem že už nemusím. A přitom bych tak rád ještě jednou, naposled, tu Ameriku projel. Vzal bych sebou moji Aničku a jeli bychom na rodinný výlet. Já vím, že by nechtěla, ale já bych ji přemluvil. Ještě jednou si to zkusit… Naštěstí je to neproveditelný nesmysl, musel bych znát někoho, kdo má svůj truck a kdo je nezávislý, tedy nemá žádnou smlouvu s podnikem. A pokud bych i snad někoho takového našel, a já nehledám, a nevyptávám se, musel by být ochoten riskovat svou budoucnost a půjčit mi svůj truck. Těžko někdo takový je. A tak jsem si vymyslel vlastní lék. Když na mne zase padne smutek, zajedu si do jednoho z místních obchodů s trucky, na kus pozemku, kde jsou vystaveny ty ojeté. Je odtamtud výhled na dálnici, trucky tam stojí nezamčené. Do jednoho si vlezu, sednu si za volant a vzpomínám. Film o Americe za volantem mi běží před očima, pomyslná silnice ubíhá pode mnou. Je zvláštní, jak si ruce a nohy pamatují, kde páky a pedály jsou, pravá ruka se nikdy nesplete a vždy neomylně klesne na řadící páku. A pak to přijde. Dostaví se ten pocit marnosti a opuštěnosti na silnici a já s čerstvou husí kůží na zádech vystoupím, sednu do svého auta a jedu domů. Přitom koukám kolem sebe, na ty mučící stroje, jedoucí kolem a jen se tetelím a říkám si - já už nemusím… A je mi zas na nějakou dobu dobře. A někdy si ani nemusím jít posedět do trucku. Stačí si v mém autě zapnout CB radio a poslouchat. Poslouchat, jak a co si řidiči povídají. Jenže - běžel čas, čas oponou trhnul, jak praví klasik a já zas hledal práci. Zmohl mne mrzký mamon a já přijal nabídku práce, kde jsem měl o čtyři dolary na hodinu víc. Zní to krásně, ale podnik za osm měsíců zavřel brány a já byl zas bez práce. Pátral jsem a hledal, nakonec jsem se odhodlal, a byl to velký boj, jít zpátky za volant. Jenomže mně nikdo nechtěl, posledních několik let jsem s tím nejezdil a tak mně nechtěli vzít, protože by mně pojišťovna neschválila. Nakonec jsem si řekl - vem vás všechny čert, já se přijmu do práce sám, vzali jsme druhou půjčku na barák a koupili truck s chladícím trailerem. Největší blbost, jakou jsem v životě udělal, ale byl jsem už zoufalý. Našel jsem si podnik, který organizoval náklady pro jednotlivé majitele – operátory za úplatek, pochopitelně. Teď už bych nejradši skončil, dál už je jen nářek nad situací. Tak snad a na konec jen vysvětlení. Truck, ten můj, ujede na galon 7 mil, můj týdenní okruh byl 1600 mil, tedy spotřeba asi 230 galonů nafty. Když jsem začínal, stála $ 1.38, když jsem končil, tak $ 4,35 a přitom mi za odvoz platili pořád stejně, $ 1300... K tomu náklady na pneumatiky, jedna stála $ 320 a je jich tam 18. Tak bych mohl pokračovat, zkrátka z podnikání se stal jen extrémně drahý koníček. Nakonec jsem skončil v předčasném důchodu. Ale to už víte, a teď si užívám života a nedělám nic.
Už konečně a doopravdy.
MICHAL
|
