Denně naspím jen pár hodin a to se mi beztak většinou zdá o tom, že kojím. Budím se poté zbrocený potem s naběhlými bradavkami. Čeněk totiž získává energii buď fotosyntézou (moje teorie), anebo si vyrábí energii ve své malé vodní elektrárně, kterou si zhotovil pod postýlkou a která fachá na sliny (taktéž moje teorie, kterou ale nemám zatím potvrzenou). Tak jako tak je to malé perpetum mobile, které nepotřebuje spát a přesto funguje.

 

     Já perpetum mobile zjevně nejsem a ten spánek mi v tom nabitém denním programu schází. Po nějaké době jsem se tak nějak samovolně přepnul do nouzového režimu, a tedy se pouze celý den ploužím, občas odevzdaně polohlasně zasípu: "Čeňku, ne, nesmíš.", a to je asi tak všechno, na co se zmůžu. Kafe mi už taky moc nepomáhá. V tekuté formě vůbec, a když přežvýkám pár hrstí mleté kávy, jsem schopen na chvilku vnímat barvy.

     Jelikož jsem člověk velmi flexibilní, postupně jsem si vyvinul proti spánku resistenci, a abych přežil, stačí mi pouze pár hodin. To Čeněk ví a respektuje to. Vždy mi těch pár hodin dopřeje. Proto je mi záhadou, na co ten malej kluk myslel té jedné velké, věčné noci. Byla to ta noc s velkým "N".

 

     V životě muže je takových nocí s velkým "N" více. Noc prvního sexu. Noc prvního sexu s dívkou. Noc prvního sexu s více ženami. Jak už to tak ale bývá, tak logicky po takových nocích s velkým "N" následuje další a tedy noc, kdy vaše dítě nespí. Je to vývoj. Noci s velkým "N" mají poté sestupnou tendenci a vyhlídky nejsou příliš pozitivní. Následuje Noc první poruchy erekce. Noc s prvním infarktem. Noc prvního samovolného úniku moči a nezapomínejme na Noc v márnici.

 

     Jak je vidět, tak už to bude jen horší, což je fajn. Ale abych nepředbíhal, vrátím se k té noci, kdy Čeněk nespal.

     Ten den byl už od začátku takový podezřelý. Čeněk ráno sice tradičně ještě za tmy zkoušel, když bude v postýlce vřeštět a rumplovat se špruslema, jestli se konečně zhroutím a nebo ten den ještě nějak doklepu. Tady vše bylo v ještě v pořádku. Po snídani ale jevil známky únavy a zcela nečekaně šel spinkat. Nezvyklé. Přemoudřelý autorky knížek na výchovu dětí, který měly děti ještě za protektorátu, sice radí, že pokud dítě usne, má jít rodič okamžitě spát, ale na mě čekala kupa nevyžehlenýho prádla a protékající hajzl. Nabízela se sice varianta ucpat hajzl prádlem, vyhodit byt do povětří a po zbytek života se ukrývat v Mumlavských vodopádech, kde bych olizoval mech ze šutrů, ale pocit zodpovědnosti a mateřský pud (ano, vyvinul se u mě mateřský pud. Napřesrok očekávám samovolné odpadnutí varlat) mi to nedovolil, takže jsem pokorně vyžehlil prádlo a opravil záchod.

 

     Čeněk spal celkem dlouho a následně spal opět ještě odpoledne a to až do večera. A tady jsem tušil, že bude zle. To nezůstane bez následků. Pokud by vás napadlo, že tedy alespoň odpoledne jsem se hezky natáhnul a ležérně si zdřímnul, tak to vás zklamu. Odpoledne jsem pral prádlo, které jsem dopoledne žehlil, jelikož nebylo vypraný. Jsem totiž filuta a žehlil jsem špinavý prádlo.

     Kolem osmý dávám vždycky Čeňka na zkoušku spát. Je to tak padesát na padesát. Většinou ale spíš tak deset na devadesát. I dnes jsem ho dal v osm spát. Pěkně jsem mu to tam připravil. Pana Pandu jsem mu dal vedle spacího pytle (Čeněk spí ve spacím pytli, který ho omezuje v pohybu. Kdyby spal volně pod peřinou, tak by se rozeběhnul a se saltem vyskočil z postýlky), na výběr jsem mu dal dva dudáky, zelený a žlutý (jelikož je to znalec a bonviván, většinou si narve do pusy oba dva najednou) a zapnul jsem mu kolotoč s ukolébavkou. Vše bylo připraveno na Čeňkův zběsilý, náhlý a nekontrolovatelný spánek až do rána.