Čeněk však odmítal zběsile a náhle spát. Místo toho seděl v postýlce a tleskal. To není výsledek, který bych očekával. Nataša přispěchala k postýlce a rozplývala se nad tím, jak je Čeněk roztomilý mladý muž. Jenomže roztomilý mladý muž tady nemá co tleskat. Má spát.

 

    Uběhla hodina, kdy jsem bezradně seděl vedle postýlky, když v tom Čeněk přestal tleskat. To je zajímavý příslib. Vypadá to nadějně. Položil jsem tedy Čeňka na záda, lehce ho přidržel, aby se nemohl převalit na břicho a Čeněk se začal smát. Smál se hodně a nahlas. Okamžitě opět přiklusala Nataša a začala jihnout. Smějící se Čeněk je roztomilý, to jako jo, ale ne o půl desátý večer. O půl desátý večer je jen jediný roztomilý Čeněk a to Čeněk, který už dvě hodiny spinká. Jakýkoliv jiný Čeněk je vyvrhel, zlobidlo a kluk, který od Mikuláše dostane uhlí. Ze záchvatu smíchu se Čeněk poblil, takže jsem ho šel převlíknout. Výprava na přebalovací pult ho nakopla a po opětovném uložení zpět do postýlky začal znovu tleskat.

     Kolem půl jedenáctý šla Nataša spát a Čeněk pořád tleskal. Nataša mě napomenula, že její představy jsou jiné, že ona by si přála ticho, aby mohla spát (a moje představy jsou jaké? Myslí si, že mě to baví sedět tři hodiny u postýlky a čumět na Čeňka, jak tleská?). Zakročil jsem tedy v rámci rodinné pohody a Čeňka opět něžně dlaní přimáčknul do matrace v postýlce, aby usnul. Vypadalo to, že opravdu usne. Zavíral oči a tvářil se ospale. Ve tváři se mi zaskvěl nefalšovaný úsměv.

     Můj výstavní a nefalšovaný rodičovský úsměv mi však záhy ztuhnul, jelikož od sousedů nad námi se začaly ozývat rány kladivem. Po každém úderu Čeněk zbystřel. Tak to teda ne. Je jedenáct hodin a Čeněk už musí spát. Byl jsem velmi rozlícený. Naběhla mi žilka na čele a byl jsem rozhodnut, že budu nejen neomalený, ale nebudu se bát použít ani násilí. S těmi nejtemnějšími úmysly jsem vyběhl na chodbu a pelášil po schodech k sousedům nad námi. Výhružně jsem zabouchal na dveře v očekávání nějakého postaršího domácího kutila, kterému to vytmavím a možná mu i pohmoždím sanici, jelikož nemám co ztratit.

 

     Po chvilce bušení se dveře rozletí a za nimi stojí asi dvoumetrový plešatý a potetovaný chlápek s jizvami po řezných ranách v obličeji s kladivem v ruce. "Co chceš?" zahulákal. "Dobrý den, promiňte, že vás ruším, funguje vám anténa?", položil jsem třesoucím se hlasem hrdinnou otázku. "Nevím, já bourám koupelnu." a zabouchnul dveře. Inu, vytmavil jsem mu to celkem dostatečně a už si dá jistě příště pozor.

     Když jsem se vrátil zpět do bytu, ihned za dveřmi mě s vřískotem přivítal Čeněk. Velmi překvapivé. Nataša dostala záchvat mateřství, tak zatímco jsem se sousedem vyřizoval tu nepříjemnou záležitost s hlukem a dával mu co proto, vyndala Čeňka z postýlky a hrála s ním různé hry. To jsem byl velmi rád. Poslal jsem Natašu okamžitě spát a rozjetého Čeňka šoupnul zpět do postýlky. Ten byl natolik rozlícen, že pobíhal od jednoho rohu postýlky k druhému a rozhazoval rukama. Nataša mě okřikla, že potřebuje spát a ať to dítě už chrápe. V tomhle vidím tu výhodu garsonky. Život v jedné místnosti rodinu semkne.

     Venku kdesi v dáli odbíjí půlnoc a u nás nikdo nespí. Čeněk si povídá s Panem Pandou, kterému sděluje neodkladné informace, Nataša pobíhá po místnosti s tím, že musí spát, a ať s tím něco udělám a já mlátím hlavou o rantl postýlky.

     Kolem jedné hodiny ranní se Čeněk s Panem Pandou nepohodl, takže ho zlostně hodil na zem. Následně propukl v hrozný řev. Očividně ho jeho jednání mrzelo, takže si hodlal vyřvat okamžitý návrat Pana Pandy zpět do postýlky, aby se udobřili. Nataša mi oznámila, že jsem blbec, a šla spát do vany a já jsem hledal na zemi Pana Pandu. Nakonec jsem ho našel a za bouřlivých Čeňkových ovací jej uložil zpět do postýlky.