Jedním z obávaných kopců je tady Cabbage Hill, Zelná Hora. Proč zrovna zelná nevím, kdysi jsem slyšel, že první truck, který to s kopce neubrzdilm byl naložen zelím. Nějak se mi to nezdá. Faktem je, že je to kopec blbec, dlouhý skoro deset kilometrů, spadá z Modrých hor do údolí Columbia River. Na vrcholku je váha a nezbytné parkoviště pro kontrolu brzd před sjezdem.

      Pravidelně jsem tam zastavoval, ne na kontrolu brzd, ale na vyčůrání. Jezdil jsem s mými okny tak lehce naložen, že jsem se kopce bát nemusel, motorová brzda to zvládla a normální brzdy jsem použít nemusel.

      Jednou tam ke mně přišel plačící řidič, že se bojí jet dolů. Na tom kopci se mu zabil táta a on má prostě strach a dolů nepojede. Sedl jsem si k němu a začal ho přemlouvat. Že on není tak moc těžký, má motor Cummins a ty brzdí nejlíp, když pojede pomaličku, nic se mu nestane. Až když jsem mu slíbil a odpřisáhl, že pojedu pomalinku před ním, aby se o mne mohl zastavit, když bude nejhůř, dal si říct.

      Jel metr za mnou, a já hlídal tachometr, abych snad nezrychlil. Sjeli jsme dolů a ještě dlouho poté, co jsem se od něj dole na rovině odtrhl, jsem slyšel v rádiu jeho děkování. To je taky Severozápad, lidi tu mají k sobě blíž.

x x x

     Vozil jsem si má okna a bylo mi dobře. Jenže pak nás konkurence doběhla, jiný výrobce nás vytlačil z rajónu, já neměl kam vozit okna a zas jsem přišel o práci. Uchytil jsem se u amerického Červeného kříže jako technik a řidič pojízdné stanice na odběr krve. Jezdili jsme po celém Idahu a části Oregonu a sáli lidem krev.

     Vyjeli jsme v pondělí a vrátili se v pátek, spali v hotelích, nebylo to špatné. Píšu v minulém čase, protože po roce ježdění mi podnik nabídl jiné místo; jsem v Boise a starám se o naše budovy a auta. Po všech těch létech harcování se mi nějak zachtělo být doma. Jenže - zpychnul jsem, dobré bydlo a neježdění mně zkazilo a propouštění mně zaskočilo. Šel jsem jako jeden z prvních, vždyť mé místo ještě před dvěma lety ani neexistovalo.

      Vím, že jako truck-driver najdu práci snadno, ale já už nechci. Vzpomínám na to, co jsem zažil, zdaleka ne vše jsem sem napsal, bylo toho za ty roky dost. Co já si užil na silnici mezi Los Angeles a San Franciskem... Pamatuju noc s mlhou, kdy opravdu nebylo vidět na krok a když jsem konečně zastavil, nemohl jsem otevřít dveře. Stál tam beze světel další truck, který jsem prostě neviděl.

      Pěstuje se tam hodně ovoce, a voda, kterou zalévají, se odpařuje a v noci sráží do husté mlhy. Já tamtudy jezdil bez ohledu na mlhu, spoléhaje na to, že jsem na dálnici, kde nejsou ostré zatáčky, a že koncová světla ostatních aut uvidím včas. Měl jsem štěstí, oni taky.

      Sněhu a ledu na silnicích jsem si taky ochutnal víc než se sluší, Bůh byl se mnou, neměl jsem jedinou bouračku a že jsem jich viděl. Ale už to pro mne nějak není, trocha klidu a pohodlí neuškodí, ale přesto jsem se ještě letos v létě povozil.

 
      Na krátký čas jsem šel jezdit pro podnik, se kterým jsme vozili štěrkopísek a o metr zvyšovali pozemek, kde se měly stavět domy. Měsíc a půl jsem jezdil z pískovny do města se dvěma vleky, celková váha naložené soupravy 55 tun, jeden okruh 56 kilometrů a ujel jsem to za den sedmkrát. Při každém kole jsem 209 krát musel přeřadit, počítal jsem to!. A přitom 40°C ve stínu, klimatizace nejen nefungovala, ale navíc ani nešlo zavřít topení. Takže jsem jezdil s otevřenými okny. Když na mně fouk žhavý vzduch zvenčí, pálilo to na kůži, ale přesto to osvěžilo. Tak tohle už pro mně není, nakonec jsem byl rád, když bylo vše hotovo a já už tam nemusel.

x x x

      Je to zvláštní a takřka nepochopitelné, jak se řidiči o své trucky starají. Několikrát jsem viděl na nárazníku osobního auta nálepku hlásající světu, že čisté auto je znakem chorobné mysli. Lidi, pravda, svá auta myjí, ale neviděl jsem, že by se o své auto někdo staral tolik, jako řidiči trucků. Dokonce se pořádají různé show a přehlídky trucků, kde mezi sebou majitelé soutěží o ten nejkrásnější, nejochromovanější, nejosvětýlkovanější a nejnaleštěnější.

       Přitom to je často podle hesla navrch huj a vespod fuj. Pat Pillips se o své trucky staral, pracoval na nich jako divý, jen aby byly krásné. Nelitoval peněz na další a další lišty se světýlky, kupoval mi různé výborné a ještě lepší leštící pasty na lak a na hliník, a přitom mu bylo jedno, že mi teče kapalina z posilovače řízení a denně musím dolít jeden až dva litry. Jo, to je holt pod kapotou, to není vidět.