Když jste každý den zavřený doma s malým dítětem, rychle vyprchá takové to hezké pozlátko, kdy si vychutnáváte všechny jeho pokroky. Každý den je stejný, všední a hmatatelné zážitky popřípadě viditelné pokroky jsou ojedinělé, náhodné a nárazové. Ze života se stává rutina. Já osobně jsem propadl apatii, a pokud Čeněk z ničeho nic nezačne levitovat, hrát na housle nebo po mě střílet z pistole (tuto kratochvíli očekávám, až bude Čeněk v pubertě), nic mě jen tak nerozhodí. Trvalo to sice nějaký čas, ale nyní si to všechno krásně sedlo, režim je pravidelný, spánek ojedinělý a každý den stejný:
4:00 - 6:00
- V tomto hrůzostrašném časovém rozmezí ráno Čeněk vstává. Zde se láme chleba. Zde se uvidí, kam bude celý den směřovat. Čeněk slavnostně zahajuje nový den výkřikem, aby všichni v okolí odtušili, že Čeněk slavnostně zahájil. Je nadmíru důležité, jak se Čeněk vyspal. Pokud se vyspal dobře, má dobrou náladu a jeho ranní slavnostní výkřik je plný optimismu. To pak hned zavládne domácností pohoda. Čeněk se vymrští a pověsí se za kolotoč nad postýlkou. Houpe se, vříská, slintá a dělá ze všech otvorů bublinky. Občas kolotoč zlomí a to pak musím přispěchat já s izolepou a urychleně zjednat nápravu, aby se mohl Čeněk opět slavnostně za kolotoč zavěsit a opět ho zlomit. Kadence houpání a ulamování je taková, že aktuálně je kolotoč více izolepa než kolotoč. Už se ani netočí, ale to nevadí.
Pokud se Čeněk vyspal špatně (zdálo se mu o žirafách, které nesnáší nebo něco podobnýho), je jeho ranní slavnostní výkřik ponurý, temný a emo. Následuje ranní zlostné uprdnutí a pak řev. Postaví se v postýlce a začne nadávat a házet zlostné pohledy. Pokud mě zahlédne, vyhrožuje mi pěstičkou a mrští po mně dudlíkem. Jelikož je ještě malej a neschopnej, tak mě netrefí, takže je ještě víc nasranej a zalyká se.
Nehledě na Čeňkovu náladu ho nakrmím, přebalím a vezmu s sebou do postele k Nataše, kde Čeněk vždy pořádá malou ranní párty s Panem Pandou a hračkami. Nataša je odkloněna do nejzazšího koutu postele, kde se snaží dohnat spánkový deficit před tím, než půjde do práce a snaží se co nejvíce stranit párty. Párty je však v plném proudu, Čeněk vyhlašuje pánskou volenku a tedy odchází v dobré víře vyzvat Natašu k tanci. Čeněk ještě neumí tančit, tak Natašu aspoň kousne do tváře a nebo jí dloubne do oka a pak si zatleská.
Má radost. Nataša radost nemá. Já také radost nemám, jelikož Natašin hněv padá na mou hlavu, protože nejsem schopen zkrotit dítě. Nataša ale neví, že Čeněk zkrotit nelze a až bude velký a silný, tak mi zlomí holeň. Bude lámat holeně na potkání.
8:00
- Snídaně. Nataša se už odploužila do práce a my máme s Čeňkem byt jenom pro sebe. Může začít pořádná pánská jízda. Pánská jízda začíná přesnídávkou, kterou je potřeba rozmatlal po židličce, po obličeji, po vlasech a po tátovi. Podle mě Čeněk přesnídávku vůbec nejí a jenom jí prská, patlá a hněte. Jakmile Čeněk přesnídávku dostatečně rozšíří po pokoji a po lidech v okolí, zatváří se rozpačitě a tím zadá povel ke kontrole úrovně a stylu posrání, což je takový jeho kolorit, který provází ranní mejdan. Ranní posrání bývá velkolepé a nezřídkakdy bývá Čeněk posrán až na zádech. To je pak pánská jízda v plném proudu a přebalování hezký okamžik pro všechny zúčastněné.
Přebalený a vydrhnutý Čeněk následně putuje i přes značné protesty do klece (dětská ohrádka), kde setrvá, dokud se nenasnídám já a dokud v bytě trochu neuklidím. Díky Bohu za klec. Nebýt jí, tak už jsem dávno ve vypolstrované místnosti ve svěrací kazajce a dělám "brm brm brm". Nataša někde vyčetla, že pokud se děti dávají často do klece, špatně se rozvíjejí a vyrostou z nich povaleči a pobudové. Z toho důvodu mi během dne namátkově volá a kontroluje, jestli Čeněk není v kleci a jestli ho dostatečně rozvíjím.
