Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a tak dlouho se dítě krmí a stimuluje, až začne chodit. Je to tak. Tato dvě troufalá tvrzení spolu zdánlivě nesouvisí, avšak na každém šprochu, pravdy trochu. Ještě k tomu přihodím, že na svatého Řehoře chudý oráč neoře a mám úvod další kapitoly jak hrom.

      Ač se možná úvod zdá nadmíru zmatený, je třeba si uvědomit, že Čeněk již chodí a tedy se zhroutil můj malý svět jistoty, bezpečí a pravidelnosti. Je mi jasný, že jednou k tomu muselo dojít, ale tak nějak jsem doufal (jako již mnohokrát v minulosti), že se toto naší rodině vyhne. Vždyť co je na tom špatného, kdyby Čeněk do osmnácti let lezl? Povím vám, že nic. Každý by byl spokojený. On by měl spoustu přátel, jelikož by byl zvláštní a neobvyklý, a my s Natašou bysme měli klid. Potom v osmnácti by odjel studovat do Rejkjavíku a tam by si mohl pro mě za mě klidně chodit.

     Ale to on ne. On musí začít již takto v útlém dětství.

     Věřím tomu, že u běžných dětí je pro rodiče radost, když začnou chodit (myslím ty děti. Pokud rodiče nechodí a posléze začnou chodit, je to jistě radost o to větší), avšak u Čeňka se ta radost tak nějak záhy vytratila.

     Vše začalo veskrze nenápadně. Původní Čeňkův stav byl takový, že lezl, slintal a občas se poblil. Bylo na něm poznat, že zatím nenašel v životě stálé místečko a neměl pevný životní postoj, jelikož se plazil, dokud do něčeho hlavou nenarazil, načež se otočil a plazil se dál. Opět dokud do něčeho nenarazil a tak byl schopen zabít půlku dne. Podívaná na takové počínání by to byla jistě velmi zábavná, až by to určitě hraničilo s taškařicí, pokud by se nejednalo o vaše dítě. Sledovat své dítě, jak se půl dne plazí po zemi a naráží do stěny, vyvolává u rodičů pocity a myšlenky, jestli je toto v pořádku a jestli jste nepřivedli na svět malého debílka.

     Čeněk naštěstí zanedlouho k bezcílnému narážení do stěny přidal i další prvek, který nás s Natašou utvrdil v jeho prudce rostoucím intelektu a tedy, že se připlazil k překážce, tuto olíznul, oslintal a potřísnil a plazil se dál. Díky tomuto jeho koníčku máme v celém bytě podél stěn a všeho nábytku zhruba ve výšce třiceti centimetrů souvislý poslintaný pruh občas vylepšený přesnídávkou nebo vykýchnutým přilepeným předmětem.

     Postupem času k pruhu ve výšce třiceti centimetrů přibyl další souvislý poslintaný pruh, tentokrát ve výšce zhruba sedmdesáti centimetrů. A tady byly ty první náznaky příchodu horších časů. Čeněk se doplazil ke stěně či k jiné překážce (nábytek, spotřebič, Nataša…), opřel se o ní, postavil se, přisál se na ní pusou a vyrazil opíraje se o ní na jednu, či druhou stranu, čímž slizkou stopu na překážce urychlil. Co mu plazením trvalo několik týdnů, ve stoje osliznul za půl dne.

     Copak zplundrovaný nábytek a olezlé stěny, to vem čert, ale on vyžadoval ještě při jeho běsnění, abych ho držel za ruku, jinak často padal a jevil známky nevrlosti. Takže já jsem trávil dny tím, že jsem doprovázel Čeňka, kterého jsem držel za ruku na jeho výpravách po obvodu bytu, kde olizoval stěny a nábytek. Ten kluk do toho byl neuvěřitelně zapálenej. Pokud jsem ho odlepil od zdi, řval a sápal se zpět. Podle mě se začal postupně měnit v ancistrusa (pro ty, kdo neví, tak ancistrus je taková ta bezmek akvarijní ryba, co je hnusná a je imrvére přisátá na skle).