 San Francisko je prý městem homosexuálů. Říká se to, já nevím, žádné jsem neviděl, anebo jsem je nepoznal. Je městem podivných lidiček, jestli to tak můžu říct, na ulicích, kde chodí turisté, uvidíte kouzelníky, mimy a muzikanty, kteří předvádějí své umění a kupodivu se ani nezlobí, když jim nic nedáte. Však říkám, podivní lidé.
A ještě jedna zvláštnost tu je, málo aut. Přestože je San Francisko na západě, nemá každý auto, ony by se tam totiž nevešly. Nejen že nejsou garáže, není ani místo na ulici pro zaparkování. Zato je tam to, co nemá žádné jiné město na západě, veřejná doprava. Není to jen známá kablovka, je to i síť trolejbusů a autobusů, šplhajících na nebetyčné kopce a spouštějících se zas dolů. To se ví že turisté museli vidět vše, jezdil jsem po těch kopcích a pokoušel štěstí čím dál víc, až jednoho dne se stalo, co přijít muselo, no přehnal jsem to, no. Nestalo se nic, ale já věděl, že tohle už je moc. Mí turisté ne, ti netušili, jen se drželi čeho se dalo, protože spadávali ze sedadel, shodou okolností to byl zájezd důchodců… Chtěli se na ty pověstné kopečky podívat, tak jsem jel. Už když jsem zatáčel doleva a dolů, jsem zachyt spodkem autobusu o hranu kopce, ale v tu chvíli už jsem nemohl couvnout. Ještě jsem si všiml značky absolutně zakazující vjezd autobusů, ale už jsem tam byl. Já se měl, já se moh držet volantu, lehce jsem visel v pásu, stál na brzdě a pomalu se sunul s kopce. Průvodkyně vedle mě ale zbledla a zapřísahala mě tiše, aby nikdo neslyšel, abych jen jel opatrně, a už nikdy, ale nikdy tohle nezkoušel. Slíbil jsem jí to a slib dodržel.
Golden Gate, co mohu ještě napsat, co není notoricky známo? Byl jsem zvědav, tak jako každý našinec, co bych zapíral. A dostal jsem se tam ještě dřív než s turisty. Na to jsem úplně zapomněl. Kus nad San Franciskem je město Ukiah, čte se to Jukájo a odtamtud vozil můj podnik jako zpáteční náklad do San Diega prkna. A tak jsem se tam dostal i já, naštěstí jen jednou, když jsem zaskakoval za jiného řidiče.
. No a protože jsem zvědavej, tak jsem to musel vzít přes most. To jsem netušil, že ač k němu vede dálnice, stane se za mostem normální městskou ulicí a já se octnu s trakem v městském provozu a budu se sunout pomalinku od křižovatky ke křižovatce, proklínán všemi motoristy kolem. Ale viděl jsem a přejel Golden Gate. A trvalo mi to jen o několik hodin déle, než normální cestou kolem města. Ano, přátelé, viděl jsem a přejel Golden Gate.
Jak už jsem se zmínil, zaparkovat v San Francisku není jednoduché, a co teprve když máte na starosti autobus. Jednou jsem parkoval přímo před hotelem, byl jsem celý pyšný, jak jsem se krásně uchytil, jenom asi metr autobusu přečníval do zákazu zastavení. To přece není tak moc, a tak jsem to tak nechal. Samozřejmě, že když jsem ráno přišel, měl jsem za stěračem pokutový lístek. Naštval jsem se tenkrát moc a k šeku na pokutu jsem přiložil dopis soudci, co si o nich v San Francisku myslím. O tom, jak sice turisty chtějí, a hlavně jejich peníze, ale pro nás, ubohé řidiče autobusů, neudělají nic. Žádný div, že to město všichni nenávidíme a tak dál. K mému překvapení mi přišel asi za čtrnáct dní dopis od soudu ze San Franciska, kde se mi soudce omlouval za způsobené příkoří, za to, že to oni takhle nechtějí, a že můj dopis byl popudem pro to, aby vyhradili ve městě jedno parkoviště jen pro autobusy a zadarmo, bez poplatku. Přiložena byla mapka a můj šek.
To vše i s dobou na dopravu dopisu tam a zpět za čtrnáct dní!
Jaký rozdíl proti Los Angeles. Tam jsem jednou spal v hotelu jiném než obvykle, ale jako obvykle jsem zaparkoval autobus kde se dalo, to znamená v ulici za rohem. Ráno tam byla pokuta, že parkuju commercial vozidlo v obytné oblasti a to se nesmí. Napsal jsem soudu, kde teda jako mám parkovat, když mí lidé jsou v tom hotelu a do garáže nemůžu kvůli výšce. Odpověděli mi, že je to můj problém a problém hotelu, a ať si to vyřídíme mezi sebou.
Fisherman Wharf, Rybářský přístav. si zaslouží aspoň samostatný odstavec. Je součástí přístavu, hned vedle přístavišť, odkud jezdí lodě na Alcatraz, a kde přistávají i obchodní lodě. Fisherman Wharf žije ze své rybářské minulosti, v restauracích namačkaných jedna vedle druhé, je hlavní položkou na menu Seefood, tedy mořské jídlo. Kraby prodávají přímo na chodníku, hemží se ty potvory na pultě, zákazníci si prstíkem ukáží, které chtějí, prodavač je hodí do kotle s vařící vodou, no a oběd je tady.
. Odtud také krabi putují dovnitř do restaurace, aby za cenu podstatně vyšší než na chodníku skončili úplně stejně. Jsou tam jiné stánky, kde prodávají Clam chowder, krémovou polévku ze škeblí, mimochodem moc dobrou. Můžete ji mít buď v plastikové misce, nebo ve vydlabaném bochníčku chleba. A lidé tam stojí, jídlo položené na zábradlí a pozorují tuleně, kteří si tam jen tak plavou. Potápí se a loví kraby, které pak jedí plavaje na zádech, svůj oběd položen na břiše. Vůbec jsem netušil, že můžu tuleně vidět jinde než v polárních krajích, a už vůbec by mě nenapadlo, že je můžu pozorovat ve městě, tak jako v Praze pozorujem racky.
Když už mluvím o jídle, musím doporučit nejlepší, nikoli nejdražší mořsko-jídelní restauraci, co znám. Je v Monterey, také na Fisherman Wharf a jmenuje se Old Fisherman Grotto. Patří rodině, tak jak ukazuje vizitka. Co tam není, je to, že restauraci založil kdysi hrdina filmu, jehož jméno jsem částečně zapomněl. „....., miláček slonů“. Tenhle hlavní hrdina byl, vedle slonů, malý indický chlapec, kterého i ti nejvzpurnější sloni milovali, poslouchali a chránili.
. V době kdy jsem tam jezdil, sedával tenhle „chlapec“ věku těžko odhadnutelného, snad kolem sedmdesátky, hned za dveřmi restaurace u malého stolečku, a vypadal jako bezdomovec, co žebrá o jídlo. Ve smetanově bílém obleku, který vypadal pěkně umolousaně, by zmátl každého. Ale těmi, kdož ho znali, byl vážen a ctěn. Jako řidič autobusu, který k němu vozí zákazníky, jsem byl poctěn jeho náklonností, a to myslím vážně. . Fisherman Wharf je plný restaurací, jedna vedle druhé. Všechny poloprázdné, ale před touhle stojí fronta. V létě podávají čekajícím jablečný mošt a víno, to prosím zdarma. A lidé čekají, protože vědí, co přijde, až se dostanou dovnitř. Nejen výborná kuchyně, ale i přístup personálu, členů rozvětvené rodiny. Dámy dostanou po večeři karmínově rudou růži, servíruje se a také prodává víno z vlastních vinic.
Několikrát se stalo, že jsem přijel neohlášen a vedl mé turisty do téhle restaurace. To už jsem jim předem povyprávěl tuhle historii. Co je vždy zaskočilo, byla čekající fronta, navzdory mému ujišťování, že to není problém a čekat nebudem. Vždy to bylo stejné, starý pán mě pozdravil, zavelel synovi majícímu službu u vchodu, a už mé lidi vedli do zvláštní jídelny, vždy připravené a v pohotovosti pro takovou příležitost. Já se najedl, a přiznávám bez ostychu, že zadarmo, v malém bufetu u vchodu, takřka u stolku s majitelem; což ovšem byla čest, běžným hostům odepřená. Ještě mi na cestu dali láhev vína s přáním šťastné cesty a na brzkou shledanou. Je milé takhle přijíždět k přátelům, když je člověk vlastně pořád daleko od těch svých… Jak jsem říkával, mé manželství, to je jen velký účet za telefon.
Tak prosím vás nezapomeňte, až budete v San Francisku, zajeďte si do Monterey. Cestou se můžete zastavit v "Roaring Camp", další, tentokrát zajímavou a poučnou turistickou atrakcí. Je v jednom ze sekvojových lesů zde na západě, svezou vás kdysi dřevorubeckým vláčkem - ozubenou dráhou - na vrchol kopce, kde vám z pařezu o průměru pár metrů budou vyprávět o sekvojích. A člověk tam stojí v němé úctě před obrovskými stromy, které už tam byly, když po zemi chodil Kristus... MICHAL
|
