Vánoce jsou za dveřmi a s nimi se pomalu vkrádá do rodin povinnost kupovat dětem dárky. Dítě se ošálí historkou o Ježíškovi, nechá se mu napsat dopis, co by si asi tak přálo a rodič se nechá sedřít z kůže jenom proto, aby jeho potomek mohl mít bezvadného turbo robota, který otáčí hlavou, z očí mu šlehají laserové paprsky a hlavně (a to je podstatné) je součástí sběratelské kolekce turbo robotů, čítající dalších čtyřicet jiných robotů, kteří se liší barvou laserových paprsků a počtem raketometů připevněných na zádech. Jakmile dítě dostane turbo robota, musí mít dalšího a dalšího, dokud nemá všechny a dokud na taťku s mamkou nezazvoní strejda exekutor (popřípadě ještě hodnější strejda - lichvář Boris) a neodnese jim věci (v případě strejdy Borise usekne taťkovi zápěstí).
Navíc dítě nemusí z turbo robota skákat radostí až do stropu. Pokud rodič špatně odhadne situaci a turbo robota s laserovým paprskem a raketomety na zádech přinese Ježíšek patnáctiletému synovi, který si barví vlasy na černo a nosí patku hozenou do obličeje, tento po obdržení turbo robota protne rodiče nenávistným pohledem a odejde do koupelny řezat se žiletkou. Tehdy se patrně duch Vánoc lehce vytratí.
Tak jako tak, Vánoce jsou za dveřmi a s Natašou jsme v dychtivém očekávání, copak si asi Čeněk bude přát. Už to vypadalo, že si Čeněk nic nepřeje, jelikož nenapsal dopis Ježíškovi, ale onehdá jsem dopis našel zmuchlanej, poslintanej a lehce vánočně poblitej v rohu jeho postýlky.
Dávám k nahlédnutí jeho obsah:
Nazdar Ježuchu.
My se ještě neznáme, jelikož vloni jsem tu ještě nebyl. Jmenuju se Čeněk, ještě mi není ani jeden rok a letos jsem byl děsně hodnej, takže očekávám, že se předvedeš a dovalíš kotel dárků. Předem upozorňuju, že na abstraktní, hluboce filosofický dárky s morálním kontextem typu světový mír, aby byla rodina pohromadě nebo abychom se měli všichni rádi, vůbec nejsem zvědavej. Tím nikoho nedojmeš. Já chci věci. Hodně věcí.
V první řadě budu potřebovat novýho tátu. Ten aktuální už je opotřebovanej a okoukanej. Chudák se tady plouží po pokoji, zíve, zakopává o věci a škube mu v oku. V noci, abych si vyřval plíce, než se sesune z postele a doplazí se do kuchyně připravit mi jídlo, to je fakt doba. Jako neříkám, že potřebuju novýho tátu okamžitě, ale tenhle starej brzo doslouží. Proto buď na pozoru, Ježuchu. Radši pošli jednoho do zásoby. Já si ho zatím nechám pod postýlkou.
Další věc, co chci, je Lego. Je mi jedno, jestli to bude z kolekce pirát, vesmír, hasiči nebo bůhví co to ještě ti pošahaní Dánové vymysleli za kolekce. Mně je to fuk. Já to beztak budu jenom polykat, takže já neocením hasičské auto s hydraulikou. Hlavně, aby to mělo hodně kostiček na jezení. Asi si taky pár malých součástek strčím do nosu nebo do ucha. To ještě uvidím.
Určitě taky budu potřebovat takovou tu velkou bílou věc, co se v ní pere prádlo. Nevím, jak se jmenuje, ale je to fakt pecka. Vydržím se koukat strašně dlouho, jak ta věc hučí a jak se v bubnu točí prádlo. Až budu mít vlastní, tak se v tom bubnu budu točit já. Naši mě totiž v tý jejich točit nenechaj, a když vlezu do bubnu, tak mě okamžitě vyndaj. Až budu mít vlastní, tak se v bubnu budu točit klidně celý den.
Víš, jak mají babička s dědou na zahradě toho velkýho psa? Tak ten pes má vždycky takovej klacek, který mu děda háže, a pes mu ho zase přinese. Ten klacek chci. Nechci podobný klacek. Chci přesně ten klacek, co má ten pes. Chci, abych ten klacek měl já a aby ho pes neměl. Na víc se neptej. Je to osobní.
Taky by se šikla vlastní elektrická zásuvka. Táta mi ty svoje nechce půjčovat. Když se k nějaký doplazím a začnu jí olizovat, táta s křikem přiběhne a odnese mě od zásuvky pryč. Asi je na ty zásuvky nějak vysazenej. Ať se jima klidně udáví, lakomec. Proto chci mít vlastní, abych ji mohl v klidu olizovat a strkat do ní věci.
