Měli jsme jednou zájezd přímo z Izraele. Naložil jsem je v Los Angeles, jezdili jsme tři dny po městě, i do Mexika zajeli. Co mně fakt překvapilo, bylo, že když jsme v sobotu projížděli židovskou částí Hollywoodu, mohli se uřehtat, jak ti "zdejší blbí Židé" jdou do synagogy... To si nevymýšlím, tak mi průvodce vysvětlil a přeložil jejich výkřiky a smích.

      Tak jsme šli. Vpředu my dva, za námi štrůdl, jako školní děti na výletě. V restauraci jsme usedli stranou, aby ostatní neviděli, že neplatíme. Když nám přinesli jídlo, už jsem to nevydržel a zeptal se, jak to dělají na cestách, když nemohou dostat košer? Zasmál se a vysvětlil mi, že Mojžíšovy zákony byly dány Židům na cestu do Svaté země, ale protože oni už tam jsou, nemusejí je prý už dodržovat.  Nemusí do synagogy, mohou lhát, mohou… inu mohou všechno. Zdá se mi, že tihle milého Pána Boha poněkud zlámali přes koleno, nemyslíte?

 X X X

      San Francisco… Taky se vám stane, že při jednom jediném slovu se vybaví celý řetěz vzpomínek? Rád poslouchám v autě stanici, která hraje "oldies", starší skladby z dob mého mládí, z dob, kdy jsem byl na vojně a z let potom, z doby, kdy bylo na všechno dost času, protože život se zdál přímo nekonečný. A mezi nimi je tahle:

"If you're going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair
If you're going to San Francisco
You gonna meet some gentle people there..."

Scott McKenzie, Mamas and the Papas

      Vždycky jsem si představoval San Francisco jako město měst, město nepředstavitelné, město nepopsatelné, město, které si člověk nemůže prohlédnout, které se musí prožít. A tak jsem tam jednoho dne vjel. Nemyslím tu cestu se Skoty, to byli vůdcové a znalci se mnou, kteří o mé bezpečí a o bezpečí cestujících pečovali. Vjel jsem tam ještě několikrát, ale ten první vjezd je nezapomenutelný.

To bylo takhle:

       Byl únor 1992, já konečně pracoval na plný úvazek pro American Pacific International, byl jsem řidičem zájezdového autobusu, a jel ze San Diega do San Francisca, převzít na letišti skupinu turistů z Tchajwanu. Kde je letiště jsem věděl, co jsem ale nevěděl, byla drobnost, že musím mít povolení letištní policie na to, abych tam vůbec směl… Tak jsem jel. Samozřejmě, že mě tam policajti nadháněli, ale podařilo se mi je obměkčit, takže mě pod přísahou, že už budu hodnej a už to nikdy neudělám, nechali na pokoji. Pak přišli mí turisté, naložili jsme zavazadla a je, zavřeli dveře a vedoucí zájezdu - mladá čínská dívka – povídá:

"Tak, a jedem."

Já na to: "A kam?"

"No, na prohlídku města přece."

"No dobře, ale kudy?"

"Ale to je přece jedno, co uvidíme první, já tady taky nikdy nebyla, ale mám tu nějaké materiály, ty mi řekneš, co to je to před námi, já jim o tom něco přečtu, a bude to".

       Já byl v San Franciscu jen jednou, před půl rokem, a jediné, co jsem si pamatoval, bylo, že zabloudit se tam dá neobyčejně snadno. Tak jsme jeli, nic jiného se stejně dělat nedalo. Přísahám, že to byla náhoda a nic než náhoda, že jsme narazili na hlavní nebo ústřední park San Francisca s Arboretem, místo, které turisté musí vidět i kdyby nechtěli.