Všechno jednou končí a tak se přiblížil i konec dlouhé bangladéšské svatby a datum našeho odjezdu. Ale s ním bohužel i náš první hartal. Hartaly jsou specialitou téhle části světa a většinou se překládají slovy jako „výtržnost“, „stávka“, nebo „nepokoje“. Ale ono to není tak jednoduché.

      Hartal je totiž výtržnost předem plánovaná. Naplánuje ji zpravidla nějaká politická strana nebo odborová centrála za účelem protlačení svých požadavků. Začíná to obvykle zdánlivě nevinným prohlášením, že například za týden nebudou jezdit dva dny taxíky a budou zavřený obchody s potravinami. Taxikáři i obchodníci pro něco takového nemají přirozeně pochopení a tak vyjdou do ulic příznivci příslušné politické strany nebo odboru ozbrojení železnými tyčemi či molotovovými koktejly, aby je přesvědčili. A brzy hoří auta i budovy. Často i umírají lidé.

      Náš první hartal v Chittagongu byl jen jednodenní a kromě nějakých hořících autobusů se prý nic tak moc nestalo. Přesto jsme byli našimi hostiteli požádáni, ať pokud možno nevycházíme do ulic.

     Vyptával jsem se otce nevěsty, Alfreda. na spoustu věci ohledně běžného života v Bangladeshi, na politiku i historii. Alfred mě několikrát ujistil, že má svou zemí rád a že by ji za nic jiného neměnil. I když je křesťan, se svými muslimskými sousedy vychází dobře a má mezi nimi nejlepší kamarády.

     Co ho štve, je politická nestabilita a hartaly, které nesmírně poškozují ekonomiku země i vyhlídky na budoucnost. A také vysoká zločinnost, která se neprojevuje ani tak moc násilím, jako spíš krádežemi. Například své auto musí na noc zamykat do jakési velké klece, i když je zaparkováno na dvoře za zamčenou branou a vysokou zdí. Protože by někdo mohl tu zeď přelézt a ukrást třeba kola...