Chtěli jsme se vrátit do Boise, ale pořád nebylo dost peněz. Abych tohle vyřešil, rozhodl jsem se jít ještě jednou na truck, jezdit s autobusem se mi líbilo, ale neměl jsem dost práce. Požádal jsem o práci u Dick Simon Trucking v Salt Lake City a jednoho dne ráno zazvonil telefon. Od Dick Simona mi sdělovali radostnou zvěst, že jsem přijat a pokud chci, že mi pošlou letenku do Salt Lake City.

     Tři dny bude školení, pak mně dovezou do továrny, kde si vyzvednu truck a jsem na silnici. Nejsem z toho nadšen, ale jednou snad ten řetěz smůly musí skončit. Deset minut poté zazvonil telefon znovu, volali z American Pacific, jestli chci plný úvazek, že mně potřebují a abych tam hned přijel. Zeptal jsem se zda to stačí za 15 minut, že si ještě musím zavolat a hned jsem tam. (Kam že jsem volal? Salt Lake City přece, ať si tu letenku strčí, no, víte kam.)

     V únoru slaví Číňané Nový rok a ti z Tchajwanu si na to vyjeli do Ameriky. Celý měsíc jsem rejdil s Číňany mezi Las Vegas, Los Angeles a San Franciskem, domů jsem se dostal jen jednou na pár hodin. Snad všechny autobusové podniky v Kalifornii byly v jednom shonu, všude jsem potkával autobusy plné Tchajwanců. Nevíml kolik má Tchajwan obyvatel, ale tady jich bylo snad víc, než se jich na ten ostrov může vejít. Měsíc jsem jedl snídaně, obědy a večeře v čínských restauracích, dva roky potom jsem nesnesl ani zmínku o čínské kuchyni.

     Štědří jako Skoti taky nebyli, ale ostatní řidiči mi říkali, abych jen počkal, to je začátek sezony a to pravé teprve přijde. Přišlo, po Číňanech to byli turisté z celého světa, jezdili jsme hlavně pro turistické agentury Globus Getaway a Cosmos. Měl jsem dvě obvyklé trasy, první vedla z Los Angeles do Las Vegas, potom Zion kaňon, Bryce, Page, Grand Canyon, Scotsdale, Palm Springs a Los Angeles.

      Druhá po pobřeží na sever do San Franciska, tam jsem převzal jinou skupinu a jel skrz Sakramento na Lake Tahoe, překrásné jezero v horách na hranici Kalifornie a Nevady, potom Yosemite National Park, Monterey, po pobřeží dolů zas až do Los Angeles.

      Krom těchhle obvyklých okruhů jsem jezdil hodně s Němci, snad proto, že na rozdíl od amerických řidičů jsem jim aspoň trochu rozuměl. Bylo to zajímavé, jezdil jsem jinudy, než bylo obvyklé. K německým turistům se váže jedna vzpomínka. Jeli jsme z Los Angeles do obvyklého Scotsdale, pak do Grand Canyonu. Cesta vede do prudkých kopců a mně se začal přehřívat motor. Rudá kontrolka zářila, ale teploměr ukazoval normální teplotu. Když jsem se díval do zrcadla, žádnou páru z chladiče jsem neviděl. To už jsem tušil, že jeden ze dvou zabezpečovacích okruhů lže. Ale který?

     Nakonec to došlo tak daleko, že mi automatika vypnula motor. Zastavil jsem na dálnici, já se šel podívat dozadu, ale žádné známky přehřátí jsem neviděl. Vsadil jsem vše na jednu kartu a odpojil automatiku. Nastartoval jsem a jeli jsme dál. Později jsem zavolal do podniku a hlavní mechanik mi potvrdil, že jsem udělal dobře. Ale pro jistotu že mi pošlou nový autobus, bude na nás čekat v Las Vegas.

     Autobus tam byl, řidič s mým původním autobusem odjel do San Diega a já si myslel. jak je vše v pořádku. Druhý den ráno jsem zjistil, že mi nefunguje klimatizace. Vzadu v prostoru motoru je mohutný kompresor jako v ledničce, poháněný přes elektromagnetickou spojku a ta nefungovala. Správně jsem měl věc ohlásit vedoucímu zájezdu, on by si najal místní podnik z Las Vegas a s jejich autobusem by dokončili zájezd. To by ale můj podnik nic nevydělal a já bych se vrátil domů.

     Druhá možnost je neříct nic a tvářit se později překvapeně. Měli jsme namířeno do Údolí smrti, tedy Death Valley a přes něj do Bishopu v Kalifornii. Nikdy jsem tamtudy nejel, ale v Death Valley už jsem byl a věděl jsem, do čeho jdu. Přesto jsem se rozhodl nikomu nic neříct. Má výprava jsou Němci, ti jsou pro dobrodružství. Tak jsme jeli…