Bydlení ve třech lidech v garsonce s tím, že obýváme pouze jeden pokoj, jelikož zbylé pokoje jsou koupelna a kuchyň, tříbí charakter a odděluje zrno od plév. Jak čas postupuje, náš malý byt se plní převážně Čeňkovými záležitostmi.

     Čeněk je v podstatě takový malý materiálně založený hrabivý mužík, který kupí věci, které nepoužívá, ale je důležité, abych jich měl hodně. Převážně se jedná o hračky, různá hejblátka, rozcupované papíry a polonatrávené igelitové tašky, které v nestřežené chvíli polyká a následně za velkého povyku si je od nás nechává vytahovat z krku.

    Kamkoliv šlápnu, všude něco píská, hraje, a nebo tam je nablito. Míra mé trpělivosti přetekla jedné noci, kdy jsem rozespalý vstal na záchod a při průchodu bytem jsem nejprve šlápl na dvě hrající hračky, které začaly hrát, a rozšlápl jsem pohozenou lahvičku s čajem, který Čeněk nepije, nesnáší ho, ale Nataša navzdory tomu každý den navaří čaje plnou bandasku. (Má teorii. Podle ní, když budeme Čeňkovi i přes jeho odpor nutit čaj dostatečně dlouho, vytvoří si po čase k němu pozitivní přístup).

     Po rozezvučení celé podlahy a přilehlých stěn, jsem jako třešničku na dortu zakopl o nafukovací hrací válec s krtečkem, se kterým si Čeněk nehraje a kterého se bojí, a spadl ohryzkem (coby macho muž na mateřské dovolené mám olbřímý ohryzek) na roh skříně. Nejenom, že jsem to tím pádem na záchod už nestihl, ale taktéž jsem za disco zvuku a světelné show vycházející z celé podlahy vzbudil Čeňka. Tím pro nás samozřejmě o půl třetí ráno noc skončila a začal hezký nový den.

     Existují tedy pouze dvě možnosti. Buď předělám byt, a nebo půjde Čeněk z domu.

    Druhá varianta mi přišla schůdnější. Zabalil jsem Čeňkovi do jeho kufříku pana Pandu, pár plen a hezký overálek s tím, že ze skříně vytáhnu nějakou hezkou krabici, ve které Čeňka odnesu k nějakým hodným lidem. Oblékl jsem mu sváteční bodýčko (sváteční bodýčko znamená, že je poblité jenom trochu) a to bylo vše, na co jsem se zmohl, jelikož Nataša mi odnést Čeňka zakázala. Musel jsem se tedy vrhnout na předělání bytu.

     Akce "předělání bytu" nevěstila nic dobrého, protože už pouhou instalaci dětské postýlky jsem přežil s odřenýma ušima. Sice nejsem manuálně nejzručnější, ale co postrádám na zručnosti, technice a efektivitě, doháním snahou a nadšením. Navíc tentokrát mám malého pomocníka, který zastane s přehledem pomocné práce i odbornou asistenci, popřípadě rovnou poradenství.

     Nejprve jsem se vrhnul na zhotovení hracího koutku, kde by Čeněk trávil svůj veškerý čas. Bylo potřeba proto hrací koutek obehnat oplocením pod proudem, popřípadě rovnou zdí. Vytáhl jsem ze skříně svůj kufřík na nářadí (bez nářadí) a šel k sousedům pro kladívko, šroubovák a pár hřebíků. Když už jsem byl u sousedů, tak jsem se zeptal, zda nemají rovnou i nějaká dřevěná prkénka, popřípadě již zhotovený dětský koutek, který by mohli postrádat.

    Obešel jsem všechny byty v domě a můj úspěch byl kolosální. Sehnal jsem šest prkének, kladívko, šroubovák, hřebíky, motorovou pilu, vodováhu a míchačku na maltu. Vše bylo nachystáno, tedy mohli jsme se na to vrhnout.

    Samotný začátek měl zpoždění, jelikož se můj malý asistent posral a musel jsem ho přebalit. I tak jsme ale začali celkem v dobrý čas. Čeněk vyfasoval plastové hrací kladívko a měl za úkol nepolykat hřebíky a na práce pouze dohlížet. Byla to stavbařská a architektonická první liga. Do rohu jsem šoupnul na zem barevné pěnové puzzle a tyto jsem obehnal konstrukcí z prkének. Byl jsem na sebe velmi hrdý. I Čeňka to bavilo. Když jsem si zatloukl hřebík pod nehet a s křikem pobíhal po místnosti, Čeněk se upřímně smál a tleskal ručičkama.

    Jakmile byly práce na stavbě dokončeny, proběhlo zkušební vyzkoušení užitkovosti dětského koutku. Posadil jsem Čeňka doprostřed a očekával bujaré hraní a dětský smích radosti. Čeněk se chvíli rozhlížel, načež podlezl konstrukci a z hracího koutku vylezl do volného prostoru, kde se jal činit neplechu a zlé skutky. Bylo to velké zklamání.

     Patrně šest prkének nebylo dostatečných. Jistě, dalo se předpokládat, že šest prkének, z nichž čtyři jsou nosné a samotnou stěnu tvoří pouze dvě prkénka na dvou stranách (stěny jsem k sobě pro nedostatek prkének přivázal špagátem) lítého Čeňka patrně na místě neudrží, ale při troše dobré vůle to vyjít mohlo.