Příští den se navíc ještě na čaj a přátelský pokec stavil nás starý kamarád Andrew s Joanninym bývalým manželem Waynem, a o den později Maryina kamarádka Bonnie s manželem Johnem. Tedy nával lidí i psů, v tomhle místě naprosto šokující a neobvyklý. Naštěstí neměly ani tyto jinak milé návštěvy dlouhého trvání a nakonec jsme přece jen s Joanne prožili v krásné přírodě Ogilvie mountains pár dnů sami.

     Ony se v tuhle jarní dobu už kožešinová zvířata lovit nesmí, ale v bushi je práce vždycky dost. Hlavně když se vám do srubu každé léto nabourá medvěd. Takže se žádná velká zahálka nekonala, ale bylo to přesto nádherné.

     Já si zrovna včera vyšel na krátkou procházku za účelem kontroly králičích ok po proudu říčního ramena, u kterého stojí nás srub. Šel jsem díky čerstvému ledu, na kterém nebyl sníh, poměrně tiše a tak jsem ani nevyplašil králíka, který asi jen 15 metrů přede mnou přehopkoval led. Tihle králíci se správně nazývají podle svých velkých tlapek snowshoe hare, tedy "sněžnicový zajíc" a dají se v létě lovit celkem snadno. V zimě se však zbarví na bílo a nejsou na sněhu téměř vidět.

     Připravil jsem si k výstřelu malorážku, doufaje, že se zajíc v houští zastaví, ale ten pelášil dál. A já okamžitě zjistil proč. Těsně přede mnou totiž přeběhl v jeho stopách krásný velký rys. Díky tomu, že se jsem se nehýbal a že vítr foukal směrem od něho, si mě ani on nevšiml.

     Oba mi mizeli z oči v houštinách, které vedou k dalšímu říčnímu ramenu. Udělal jsem několik rychlých kroků ve sněhu, abych měl lepší výhled a opravdu jsem rysa znovu zahlédl. Byl na ledě, asi 80 metrů ode mě, ale díky tomu, že jsem rychlou chůzi udělal hluk, už o mě věděl. Naše pohledy se na chvíli střetly a věřte že to byl to moment, na který se nezapomíná. Pak se rys otočil a bleskově zmizel.