Tak jsem nastartoval sněžný skútr a jel vyzvednout smutnou Joanne, kterou jsem pak i s jejím obrovitým newfoundlandákem Jedem potkal v polovině cesty. Její jedinou útěchou byly blížící se týdenní jarní prázdniny, na které jsme naplánovali cestu zpět do divočiny.

      A taky že jo.

Po dvou týdnech vyrazila Joanne se svou mnohem mladší kamarádkou Maleenou už v pátek, já je následoval na sněžném skútru Arctic Cat o den později. Potkal jsem je za polovinou cesty. Bylo krásné slunečné počasí, obě dámy pochodovaly volným krokem s rukama v kapsách, vesele štěbetajíce, protože jim Jeddy táhl veškerou výstroj na dvou saních. Jed byl pojmenován po legendárním mountain-manovi Jeddediah Smithovi a své jméno si plně zaslouží. Řekly mi, že na ně nemám ten večer čekat, že budou i druhou noc spát ve sněhu pod smrčkem.

     Opustil jsem je tedy, dojel ke srubu, zatopil, uvařil si nesmírně zdravé nudle s párkem a vnímal tu krásu kolem. Věřte, že po tom všem cestování po Bangladéši, Indii, Thajsku a České republice je taková noc o samotě, 40 kilometrů od nejbližší silnice a 60 kilometrů od nejbližšího obydlí, nezapomenutelným zážitkem.

     Ale ten klid a mír neměl dlouhého trvání. Druhý den dorazily obě ženštiny a ještě ten samy večer se objevily v průsmyku, který vede k Lake Creek, dvě světýlka. Mary, Marlen a 9-ti měsíční novofoundlanďačka Cleopatra. A tak nás bylo během další hodiny v malinkém srubu - velikosti 14x14 stop - 5 lidí a 4 psi...