Pomalu jsem vstal a odešel se napít do kuchyně. Jakmile jsem vešel do dveří, ozvala se rána a Natašinin jekot. Poohlédnu se a Čeněk je na zemi s krvácející ranou na hlavě. Nataša duchapřítomně hrůzou omdlela a já jsem v panice pobíhal po pokoji a lomil rukama, což s odstupem času považuji za adekvátní reakci, která všechno vyřešila. Čeněk z toho měl děsnou srandu a zkoumal kapičky krve na podlaze.

       Od té doby se Čeněk, kdykoliv to je možné, vrhá skokem střemhlav po hlavě z postele na zem. Očividně se mu to líbí a dělá mu to radost.

      Další velkou událostí v Čeňkově životě je rozšíření jídelníčku o ovocné a zeleninové příkrmy. Obzvláště ty zeleninové jsou gurmánský zážitek numero uno. Můj favorit je brokolice s bramborou. Po tom se dávím, jen se na to podívám. Jsem přesvědčen, že tato přesnídávka přesně protíná hranici chutě, kdy člověk ještě přežije a kdy už po pozření zemře nechutenstvím. Přesnídávka brokolice s bramborou, která leptá lžičku, a člověku z ní slzí oči, i když je ve vedlejší místnosti, Čeňkovi kupodivu chutná. Vysvětluju si to tak, že nemá žádné srovnání, tedy nemůže vědět, že se to nedá jíst. Do teď jedl pouze mléko a Sunar, takže pro něj je brokolice s bramborou zlatá.

      Technika stravování však pokulhává. Je vidět, že entusiasmus i snaha tam jsou, ale praktické provedení pozření stravy ze lžičky není na takové úrovni, jakou by si zúčastněné strany přály. Při krmení jde třetina jídla do Čeňka, třetina všude po bytě včetně stropu a prostoru ve skříni a zbytek jídla si Čeněk vetře do očí a pak řve, jelikož ho to pálí. Jako takové grand finále se většinou Čeněk poblije, takže dostane Sunar a tím to hasne.

       Na přechod k dalšímu typu stravy se váže jeden doposud nezaznamený jev a to je průser. Doposud se Čeněk pokakuškal decentně (respektive to vím až zpětně. Tehdy jsem to za decentní nepovažoval), kdy vše mělo střízlivou barvu i zápach. Nyní, po rozšíření stravy, je to úplně jiná liga. Průsery jsou na denním pořádku a není výjimkou takzvaný "dvouvrstvý průser". Tedy prosrání pleny a bodýčka. Už jsme ale zaznamenali i "třívrstvý průser Classic", tedy prosrání pleny, bodýčka a kalhot. Jednoho sychravého sobotního rána Nataša vyhlásila doposud nepřekonaný "pětivrstvý průser De luxe", tedy plena, bodýčko, punčocháče, tepláky a Natašininy kalhoty.

       Co se týče zbytku rodiny, tedy mě a Nataši, tak tady vše při starém. Stále unaveni, stále nevyspalí. Slovo spánek se u nás stalo nadávkou. Stalo se přežitkem a zbytečnou přítěží. To si člověk hned tak neuvědomí, kolik toho ze dne vlastně stihne, když nespí. Místo spánku můžete celou noc čumět do stropu a poslouchat řev dítěte. Přes den můžete místo spánku uklízet po dítěti, anebo si zalézt do temného rohu a tam vzlykat.

       Je toho spousty. Možnosti jsou nekonečné. Stačí jít jen do sebe a uvědomit si, že to je spánek, který nás ochuzuje o zážitky.

      Blahodárný dopad spánkového deficitu je na první pohled zřejmý. Onehdá jsme šli s Natašou vyvenčit Čeňka v kočárku. Jak se tak celí bledí ploužíme ve stínu (z nedostatku spánku a nevšedního životního stylu jsme světloplaší a sluneční paprsky nás bolí) a tlačíme kočárek, velmi duchapřítomně Nataše oznamuji, že v kočárku nemáme dítě. Čeněk byl zapomenut doma v postýlce.

        Také se nám často stává, že při delší chůzi začneme krvácet z nosu, ale komu se něco takového nestává, že?

        Dnes jsem napsal Ježíškovi, že bych chtěl k Vánocům celý jeden den a jednu noc spát. Nedělám si ale naděje, že takový dárek dostanu, jelikož Ježíšek není....