Odjel domů a v deset hodin následujícího dne jsem stál na autobusovém nádraží v San Diegu. Řekl jsem jim, že se teď s nimi o ničem bavit nebudu, jedu domů spát. Místo toho jsem jel do místní autobusové společnosti Kopecky bus, podle jména evidentně s českým majitelem.

Původní pan Kopecký už nežil a podniku vládl jeho syn, ale to že jsem Čech, spolu s příběhem z posledních dvou dnů mě kvalifikovalo k okamžitému přijetí. Následujícího rána zase ve čtyři zazvonil telefon, že mám jet do Tijuany a pak do Los Angeles. Řekl jsem jim, že nepojedu, protože už u nich nejsem zaměstnán. Dispečer se mi pokoušel vyhrožovat vyhozením a teprve ujištění, že mně vyhodit nemůže, protože už tam nepracuju, ho postavilo zpět do reality. Ráno jsem ještě zajel do Greyhoundu odevzdat závodní průkaz a manažer se začal vyptávat, co se stalo.

Vysvětlil jsem mu mou anabázi a on překvapivě přiznal, že se mi nediví. Tak jsem zaměstnancem Pat Phillips Trucking s mobile-homes a Kopecky bus, zájezdové autobusy. Nová kariéra se otevírá přede mnou, kdo ví co přinese…

Pat Phillips a jeho podnik mně potřebovali čím dál tím míň, některé týdny vůbec ne. Kopecky bus, to byly hlavně jízdy po městě a do Los Angeles, nejvíc s Mormony do jejich chrámu. A hlavně čekání. Odvezl jsem někam lidi a čekal. Vytáhl knihu a četl si, vytáhl televizi a díval se na něco, to je jedno na co, hlavně zabít čas. Náš podnik skomíral, neměli jsme pořádné tj. pěkné autobusy a na to se moc dbá. Nový autobus MCI americké výroby stojí v základní výbavě přes 200.000 dolarů. Podnik musí mít opravdu jistotu, že se vynaložené peníze vrátí a tu u Kopeckých neměli. Tak k mým dvěma zaměstnáním přibylo třetí, podpora v nezaměstnanosti. Kvalifikoval jsem se, protože pro mě podnik neměl dost práce.

        Pak se náhle začaly věci obracet; našel jsem ještě čtvrté zaměstnání, u další autobusové firmy, American Pacific International. Jezdil jsem několikrát týdně na lince skrz San Diego, posbíral na zastávkách lidi, kteří jeli do kasina v indiánské reservaci. Takhle to šlo až do září 1991.

     V devět hodin večer zazvonil telefon, zda jsem ochoten být příští den v osm v Hollywoodu, vyzvednout v hotelu skupinu turistů. Ovšemže jsem byl ochoten, jen to znamenalo vstát ve tři ráno a pak hlavně celý den neusnout. Má skupina byli praví Skoti ze Skotska, byly jich čtyři autobusy a s nimi angličtí průvodci. Měl jsem s nimi být jen tři dny a potom mé lidi měl převzít jiný řidič z naší sesterské či snad lépe řečeno mateřské firmy Star Line z Los Angeles.

Jezdil jsem s nimi po Los Angeles a hlavně se učil, co se od řidiče autobusu čeká a chce. U Kopeckých to bylo jen takové příštipkaření, teď jsem byl poprvé s pravými turisty. Můj průvodce byl přímo fantastickej chlap, měl se mnou trpělivost a vysvětloval a vysvětloval.

Po třech dnech měl přijít čas výměny, ale měl jsem z pekla štěstí, ten "můj" průvodce byl vedoucí celého zájezdu a postavil si hlavu, že se žádný autobus měnit nebude a že chce tenhle a tohohle řidiče a basta. Zákazník je zákazník, dostal co chtěl. Pravda je, že zbývající autobusy byly americké MCI 102, to číslo je šířka v palcích, autobusy dobré a spolehlivé. Jenže já tam byl s prudce elegantním belgickým Van Hoolem..