Tak nějak jsem tušil, že ten okamžik jednou nastane. Ten den, kdy budu s Čeňkem sám doma, jsem si přehrával v hlavě nesčetněkrát a pokaždé jsem z něj ve svých představách vyšel jako vítěz. Jako neporažený a nepokořený. Jako držitel prestižního hrníčku na kafe s nápisem nejlepší otec.

      De facto jsem si nepřipouštěl jinou variantu než kolosální úspěch a v koutku duše jsem doufal, že tento můj počin bude oslavně zmíněn v některém lokálním deníku formou obdivné reportáže ne-li přímo na titulní stránce, tedy alespoň v rubrice Stalo se. Vše ale bylo jinak.

     Nataša si po týdnech strávených doma v přítmí a v atmosféře permanentního stavu polozhroucenosti okořeněnou špetkou zoufalství, nevyspání a spásných myšlenek na otravu léky usmyslela, že si zajde mezi lidi. Nabyla dojmu, že jsem se stal plnohodnotným rodičem, kterému není péče o malé dítě cizí (nebo alespoň, že jsem v rámci možností teoreticky schopen dítě nezmrzačit) a proto může na chvíli své hnízdo opustit.

     Domluvila si odpolední dostaveníčko se svými kamarádkami na pokec v kavárně. Jak znám ženy (a že je znám jako své boty), určitě budou klábosit o menstruaci, modeláži nehtů, nakupování a depilaci celé hodiny. Bylo mi naznačeno, že zde existuje varianta, že se vrátí až v pozdních večerních hodinách, a teď cituji, "vožralá jak vidle", a abych s tím tedy počítal.

     Měl jsem tu naší menší pánskou jízdu naplánovanou celkem příjemně. Půl hodiny si budu s Čeňkem hrát, načež ho dám spinkat a následně se podívám na nějaký náročný film. Možná se rozšoupnu a otevřu si láhev vína, ale to spíš asi ne. Je trochu škoda, že jsem po narození Čeňka přestal kouřit, jelikož cigareta na balkoně by taktéž jistě bodla, ale nemůžu mít vše. Tedy naplánováno jsem to měl hezky, ale bohužel se odpoledne, potažmo večer nevyvíjel tak úplně sluníčkově a pohodově.

Následuje dění hodinu po hodině.

1. hodina.

.
      Za Natašou se na bůhvíkolik hodin zavřely dveře a já jsem sám doma s dítětem. Čeněk leží nehybně se mnou v posteli a upřeně mě pozoruje. Čekám, co se bude dít. Jsem nedůvěřivý. Čeněk chvilku očividně váhá, je nesmělý, ale po pár minutách si mě oťukává a cvičně se poblil. Vyčkávám, jestli nebude nějaká větší akce a zatím nic nedělám. Pouze látkovou plenou setřu z prostěradla bělostný Čeňkův výtvor. Čeněk ještě chvíli upřeně kouká, načež po pár minutách propuká v pláč.

     Už to začíná.

2. hodina.

.
     Tak Čeněk řve už hodinu. Nepomohlo houpání a ani pan Panda ho nezajímá. Nemá ani hlad. Začínám být mírně rozladěn, ale nevěším hlavu a snažím se být optimistou. Věřím, že za chvíli usne. Položil jsem Čeňka na zem na hrací podložku a snažím se ho rozptýlit různými předměty a nakonec se mi ho daří utišit plastovou lžičkou, kterou se zájmem žužlá. Konečně. Mé vítězství však nemá dlouhého trvání, neboť si narval lžičku do chřtánu a začal se dávit.

     Čeněk usoudil, že dávení se mu nelíbí, tedy začal opět řvát. Zakouřil bych si.