Po návratu „domů“ nás čekala snídaně a s ní projev pána domu o tom, že pro nás jako cizince není strava na ulicích bezpečná, a proto budeme celý týden jíst tři  jídla denně u nich. Na naše námitky o nadváze odpověděl pohostinný Alfred nějakým žertíkem a odešel.

Joanne a Wendy

     Já a Joanne jsme bydleli v jakémsi hotelovém pokoji, který byl rovněž v komplexu budov vlastněných rodinou Bishwash. Budova i rozsáhlý dvůr patřily křesťanskému teologickému semináři a sirotčinci.

     Siroty byly hrozně roztomilé a bavily se většinou sborovým zpěvem, který zněl velice exoticky, nebo tím, že si hrály přímo pod naším oknem kuličky a strašlivě při tom ječely, pištěly, hulákaly a řvaly. Když to Joanne nějak komentovala, vysvětlil jsem jí, že se nalézáme v bývalém Východním Bengálsku a že se tedy jedna o nefalšovaný „bengálský řev“. Když jsem jí objasnil význam tohoto českého výrazu, pochopila a začala užívat výraz „bengál rour“ také.

     Ředitelem celé instituce byl důstojně vyhlížející domorodý muž jménem John, který mi hned při prvním setkání vysvětlil, že jeho seminář původně vysílal budoucí duchovní na studie do Ameriky, ale že se tito většinou nevraceli. Proto nyní raději zve americké profesory teologie, aby učili u něho. Když mluvil John po chvíli s Joanne, neopomněl jí taktéž říci, že do jeho semináře přijíždějí učit profesoři až z Ameriky. Později opakoval to samé i Gregovi, ale ten ho přerušil s tím, že už to slyšel včera. Nejspíš se jedna o Johnovo oblíbené téma hovoru.