Ráno jsme vyrazili s jedním z nevěstiných příbuzných na procházku do ulic. Napřed jsme šli jakousi luxusní čtvrtí, kde byly úřady a residence zahraničních korporací. Byl zde v rovinaté krajině i jakýsi zalesněný kopec, ale na vrcholu byla místo vyhlídky budova střežená chlapem se samopalem. 

     Slušně jsme ho pozdravili a oklikou se vraceli zpět přes čtvrt obyčejnou, bangladéšskou. Což znamená hory odpadků, otevřené stoky a strašlivý provoz na hlavních ulicích. Některé rikši jezdily neuvěřitelně rychle, protože byly poháněné elektrickým motorem. Baterie byla pod sedadlem pro pasažéry. Dobrý nápad...

     Všiml jsem si, že v Bangladéši, na rozdíl od dalších asijských zemí, není příliš mnoho obchodů a reklam západních firem. Většina firem byla místní, pro nás zcela neznámá. Kromě jedné - a tou byla pochopitelně firma „Baťa Shoes“. Ta má svou reklamu nebo obchod doslova na každém bloku, až ze známých červených nápisů „Baťa“ oči přecházejí. Akorát ten háček nad „t“ chybí...