Aby byla nejen chuť, ale i vzhled perfektní, bylo rozhodnuto, že různobarevné vrstvy se budou střídat nejen podélně, ale i svisle. Takže se upečené buchty rozřežou na malé kostky. Během výroby se zjistilo, že vzhledově dort určitě nebude mít chybu, i chuťově bude perfektní, jenom má malý nedostatek, který bude muset být v následujících chvílích ještě vyřešen - nakrájené kostky dostatečně nedrží u sebe

no, je vidět, že život člověka přece jen něco naučí, chca nechca. páč otázka, jak to jako bude držet při sobě, mě napadla hned po slově "svisle" :-)

mi připomnělo můj dávný pokus upéct sušenky šachovnice. Byla jsem ještě na základce a chtěla obohatit vánoční stůl o cukroví, které vypadalo efektně jako šachovnice. Bylo to vlastně světlé a tmavé linecké. A tak jsem válela a moučila a válela, pak jsem to nějak poskládala a nakrájela a dala do trouby. Ale výsledek byl plný plech malých kostiček. "Nějak to nedrželo při sobě" Maminka, aby se to nevyhodilo, to poslepovala marmeládou a polila čokoládou.
D
Našla jsem i obrázek jak měly vypadat ale vložit ho sem je nad moje síly.

Pěkně napsáno.. Celkem závidím: "sladký mi přestalo chutnat"

Jednotlivý vrstvy prokládat geotextilií. Pak by to drželo parádně. No jasně, nedalo by se to žrát, ale drželo by to.
Tu ztrátu chuti na sladký bych taky bral.

Geotextilie působí jako pojivo???
Nejsem zdatná kuchařka a tohle jsem tedy nevěděla

to je tak hezky napsaný, piš častěji.

no a jak to bylo s tou pizzou? Takhle:


Přišlo to najednou a pro mě zcela neočekávaně – jednou jsem se takhle, jako vždycky, vrátil z práce na víkend domů k mámě a doma se nepřipravoval žádný oběd! Máma byla jaksi roztržitá a jen mi oznámila s omluvou v hlase, že nic nevaří . . .

Pochopil jsem rychle, že se něco děje a tak se ani na nic neptal a hned začal přemýšlet, co si tedy dáme – co udělám. Už nevím, co to tehdy bylo, ale od té doby přešla starost o vaření přes víkend automaticky na mě. Ve všední dny totiž začala mámě nosit jídlo z jídelny místního zemědělského družstva sousedka a já byl rád, že si ještě dokáže alespoň uvařit čaj a ohřát to jídlo.

K jídlu nemám žádnej vztah, protože asi nemám správně vyvinutý tyhle chuťový buňky, nebo co a tak je mi, kromě jen několika málo jídel, v podstatě jedno, co sním, hlavně abych neměl hlad. A tak jsem až do týhle chvíle ani nikdy neměl potřebu vařit nebo se to začít učit. Taky proto, že je mi proti srsti plýtvat časem na věci, který pracně vytvoříš jenom proto, aby za chvíli zase nenávratně zmizely a mohl jsi něco podobnýho začít dělat znovu nejspíš ještě tentýž den, jenže – každej další den bys to měl udělat zase . . . A to je ještě ta lepší půlka týhle činnosti – ta druhá hned následuje, mytí nádobí . . .

A tak jsem občas začal alespoň na sobotu vozit už nějakej polotovar, co se tak maximálně ohřeje, třeba grilovaný kuře. Jednou jsem takhle přivezl zmrazenou pizzu. Zrovna ale dávali v tv něco moc zajímavýho, vo co jsem nechtěl přijít – nevím, tak třeba tenis Davis cup, aby to nebyla vysloveně kravina, i když pro někoho asi stejně i tohle bude :-) – a tak jsem jenom v rychlosti podal krabici s pizzou mámě a řekl jí, že nemusí dělat nic jinýho, než ji jenom vyndá z krabice, dá na plech, ten pod pizzou namaže nějakým tukem, aby se nepřipálila a pak plech strčí do zapnutý trouby na trojku, asi tak na 20 minut a občas ať zkontroluje, jak se peče, aby se nepřipálila.

Po nějaký době přišla máma, přinesla pizzu, že už je a abych ji rozkrájel. Tak jsem vzal nůž, rozkrájel pizzu a hned ochutnal ze své půlky. A najednou kousnu do něčeho dost tvrdýho, že se mi ani věřit nechtělo, že něco takovýho v pizze může být. Tak to vydloubnu, prohlížím si ten tvrdej kus hmoty a marně přemýšlím, co by to jako mohlo být. Na nic jsem nepřišel, tak jsem dojedl první kousek a volám na mámu, že se pizza povedla, ať přijde jíst. A než přišla, dal jsem si další kousek. A po pár kousnutí, zase další tvrdej kus, co nejde ani rozkousnout. Už mi to bylo divný, co jsem si to vlastně koupil, ale tenhle druh pizzy jsem si občas dělal i přes týden a nikdy s ní nebyl žádný takový problém, až teď. A protože máma nikde, tak jsem donesl pizzu do kuchyně za ní a jenom letmo přelétl pohledem uhlák u kamen, kde skončila krabice od pizzy. A v tu chvíli mě napadla naprosto nepravděpodobná věc, která by ale mohla leccos objasnit – kde je igelitovej pytlík?

Ale máma o žádným pytlíku nevěděla.
„No ten igelit, co v něm byla zabalená ta pizza, kde je?“, ptám se znovu.
„Já jsem žádnej igelit neměla“, brání se máma.
„No ta pizza byla zabalená v igelitu, ale nikde ho tu nevidím, tak se ptám, kam jsi ho dala?“, se ptám.
„Nikam, nikam jsem nic nedala. Udělala jsem jenom přesně to, cos mi říkal“, na to máma.
A zcela nepravděpodobné se zdálo, že bude pravda . . .

„Když jsi vyndala tu pizzu z krabice, tak na sobě měla ještě igelit. Ty jsi ho nesundávala, že jo?“
„Ne, nic jsem nesundávala, říkal jsi jenom vyndat z krabice a dát na podmazaný plech do trouby.“
A byl jsem doma – ty tvrdý nerozkousnutelný kousky hmoty v pizze byl ten seškvařenej nesundanej igelit . . . :-))).

To jsem měl za to, že mi máma tak bezmezně na slovo věřila. Vod tý doby jsem si už dával pozor, abych všechno, co řeknu mámě, říkal přesně a na nic nepodstatnýho, co by nikoho nenapadlo, že může ale být podstatný, nikdy nezapomněl . . . A to nejen u mámy :-).

:-D