A přišel ten velký den. Ten den, kdy si odvezu Čeňka s Natašou domů. Byt jsem připravil na ten velký okamžik dostatečně, až bych se nebál tvrdit, nadstandardně. Umyl jsem nádobí (to příliš špinavé jsem vyhodil, jelikož nešlo umýt běžnou houbičkou a na drátěnku tady není nikdo zvědavý), ustlal postel a tím to hasne. Půl dne jsem temperami psal barevný nápis na velkou čtvrtku "Vítej doma, chlapče".

     Během výroby jsem umatlal podlahu zelenou barvou a kousek žluté jsem si omylem vetřel do oka. No, pálilo to strašně. S velkou slávou jsem se posléze jal mocný transparent přitlouct na zeď. Tehdy se při zatloukání odloupl asi metr čtvereční omítky ze zdi, což nebyl úspěch. Nakonec jsem beztak mocný transparent vyhodil, jelikož jsem objevil, že ve slově "Vítej" jsem napsal ypsilon a na gramatické úpravy již nebyl čas a ani dostatek barvy, protože její zbytek byl rozptýlen všude kolem na nábytku.

     Cestou do porodnice jsem na benzince koupil zvadlou růži Nataše a nabyl jsem dojmu, že jako otec budu příkladný.

     Zvadlou růži mě v porodnici přinutili vyhodit, jelikož se tam květiny donášet nesmí z důvodu zavlečení nějaké zákeřné choroby, která se přenáší z rostliny na člověka (podle vzhledu má povadlá růže přenášela minimálně rakovinu), tedy jsem za rodinou dorazil sice s holýma rukama, zato však s dobrými úmysly. Nataša už byla sbalená a Čeněk jakbysmet. Usadil jsem syna do autosedačky a mohlo se jet. Čeněk se v autosedačce hned poblil, tedy laťka byla nastavena a karty rozdány.

      Na Nataše byly patrné známky únavy, vyčerpání a přicházející laktační psychózy, tedy jsem veškerá zavazadla včetně dítěte raději do auta nasoukal já. Cesta domů byla dlouhá a tak nějak málo slavnostní.. Nataša napůl ještě v rauši z narkózy a napůl již z oné propukající laktační psychózy mlátila hlavou o palubní desku, Čeněk vzadu v autosedačce střídavě blil a řval a já, úplně vynervovaný, abychom neměli nějakou autonehodu, jsem úzkostlivě pozoroval dění kolem silnice a za každým řidičem nebo chodcem viděl šílence, který nemá co ztratit, je pod vlivem narkotik a nemá na práci nic jiného, než nás ohrozit na životě tím, že do nás narazí, a nebo po nás začne střílet.

      Nakonec jsme dorazili domů živi a zdrávi.

     Bylo to, jak když do bytu vtrhne velká voda. Tempo domácnosti se naprosto změnilo. Jakmile jsme dorazili domů, začal kolotoč. Nataša se zhroutila do postele a začla brečet. Já jsem zmateně pobíhal kolem dítěte a snažil se ho utišit. Střídavě jsem ho choval, hrkal před ním chrastítkem a studoval v příručkách, jak se mám zachovat. Čeněk po pár hodinách únavou usnul. Díky bohu.

     Nataša se vzchopila a odešla brečet na záchod. Odnesl jsem Čeňka slavnostně do postýlky, vybalil věci z porodnice a přemýšlel, že to tady zabalím a začnu nový život někde jinde na lepším místě. Z mých slastných představ o úniku mě po několika minutách vyrušil dětský pláč. Čeněk usoudil, že spánku bylo dost a je potřeba fotra trochu popohnat, aby si moc nevyskakoval. Naštěstí konečně u Nataši propuknul mateřský pud a šla Čeňka Nakojit. Očividně měl velký hlad, jelikož Natašu takřka vysál a blaženě usnul.

      Jaká to krása. Spokojené a hlavně spící dítě se dostalo nyní do top pěti mých nejoblíbenějších věcí.

      Malé mimino se musí každé tři hodiny krmit. To je fakt, přes který vlak nejede. Tedy i když spí, musí se vzbudit. To je fajn. Takže když po dvou hodinách a padesáti minutách neustálého řevu konečně usne, musíte ho za deset minut vzbudit, aby se napapal a mohl pokračovat ve řvaní.

      Největší pecka to je v noci. První noc kolem desáté upadáme s Natašou do komatu a o půl jedenácté se synáček probouzí a roztomilým řevem diktuje tempo domácnosti. Zde se projeví výhoda garsonky, jelikož jsme všichni v jedné místnosti a tedy všichni svorně nespíme, což tmelí rodinu.

      Máme s Natašou konečně společný koníček. Nespíme.

     Je to milé hobby.