Ráno po porodu pro mě začalo odpoledne. Tehdy jsem se probral z deliria, vypotácel se z postele, chvilku jsem se dávil nad košem na prádlo, vypil skoro celý vodovod, načež jsem se zřítil na podlahu, kde jsem kňučel jako podsvinče. Čeňka jsem minulou noc zapil notně.

      Skutečnost, že mám na noze jednu botu (která navíc nebyla moje) trenýrky mám natažené na kalhoty (trenýrky opět nejsou moje), o stěnu je opřený papundeklový policista (takový ten podvod, který stojí u krajnice a simuluje opravdového policistu, majíc za úkol motivovat řidiče ke zpomalení jízdy), který má přes celý obličej fixem nakreslenou vagínu a naprosto netuším, kde jsem byl a jak jsem se dostal domů (jsem vůbec u sebe doma?), dávala tušit, že to včera bylo veselé a divoké.

      Taťka sice zařve na cirhózu jater, ale Čeněk bude zdravej jak řípa, když jsem ho toliko zapil. Po chvíli sténání na studené podlaze a provolávání jména Božího, jsem si všimnul v rohu pohozených dárků, které dostal Čeněk od mých kamarádů - kořalů.

      Slzičku jsem zamáčkl při myšlence, kolik z mých kamarádů pravděpodobně včerejší oslavu nepřežilo a velmi nehbitě jsem se sunul k dárkům. Se zálibou jsem si je prohlížel. Je až s podivem, že se mi je podařilo dopravit domů. Vedle klasických bodýček, nevkusných triček a hraček, které Čeněk buď vdechne a nebo se o ně pořeže (muži neumí kupovat dárky pro mimino, oni to tak mají geneticky (už pračlověk neuměl koupit pramiminu nic kloudnýho, tak dostalo chobot mamuta a buď se s ním udusilo a nebo přežilo), jsem mezi dárky objevil i vystřelovací nůž.

     Marně jsem hledal na rukojeti dětské ornamenty, ale jediné, co jsem našel, byly skvrny od krve na čepeli. Vskutku neotřelý dárek pro dítě.

x x x

     Bylo také načase zajet do porodnice za mou nově rozrostlou rodinou. Necítil jsem se úplně nejlépe, ale to se nedá nic dělat. Šel jsem se alespoň opláchnout ledovou vodou a při té příležitosti jsem ponožky ze včerejška spláchnul do záchoda, jelikož to se fakt nedalo. Ještě jsem do sebe hodil půl litru kafe (jedna ku jedný s vodou), promnul si ospale oči a vyrazil jsem na parkoviště pro auto.

     Cesta do porodnice byla dobrodružná. Kdyby mě stavila policie a dala mi dýchnout, na místě by mě bez soudu popravila ranou do týla a tělo ledabyle pohodila ke krajnici. Jistě bych nadýchal několik procent. Z tohoto důvodu jsem se snažil nevyčnívat z davu, ale taktéž příliš neriskovat. Štrádoval jsem si to ulicemi autem rychlostí chůze, což jsem vydedukoval za dostatečně kamuflážní.

      Policie mě sice díky bohu nezastavila, ale když jsem projížděl křižovatkou, z ničeho nic ke mně přiběhli dva chlapi a začali mě roztlačovat v domnění, že mám poruchu. Marné bylo mé volání: "Nechte mě na pokoji! Tohle tady nemá nikdo zapotřebí". Když se mi začali sápat pod kapotu a ve zpětném zrcátku jsem zahlédl dalšího chlapa, jak se taktéž přibližuje, mává nad hlavou heverem a pokládá ke krajnici výstražní trojúhelník, šlápl jsem na plyn a přemotivovaným samaritánům raději ujel.