Cestou do porodnice jsem jakž takž vystřízlivěl, tedy jsem mohl svou roli otce začít sehrávat optimálně. Ještě jsem pro osvěžení dechu rozžvýkal mentolové kapesníčky, které jsem seprané objevil v kapse u kalhot a mohlo se vyrazit po schodech za Natašou.

     Jelikož jsme s Natašou honorace a horních šest milionů, měli jsme zaplacen nadstandard úplně ve všem, co to šlo. Například pokoj po porodu měla jenom pro sebe a navíc s televizí, kde byly dva polské kanály, a čété dvojka, která zrněla. Bez klepání jsem vtrhnul do pokoje a s šibalským výrazem zakřičel: "Tak kde je ta moje rajda?" Moje rajda zrovna ležela na lůžku a velmi nevybíravě až vyčítavě se na mě podívala.

     Stejně jako to udělaly další čtyři ženský, s nimiž byla na pokoji. Jako bonus začaly brečet děti, které tam měly matky s sebou a jedna z matek, která zrovna kojila, vykřikla hrůzou. Byl jsem velmi překvapen, ale nedal jsem na sobě nic znát. Tvářil jsem se, jako že to celé byl můj záměr a klidně to udělám znovu, jelikož já jsem prostě takovej a je to můj styl. Důležitě jsem pokynul na Natašu, ať se ráčí dostavit ven před pokoj, tajemně jsem pokynul směrem, kde nikdo nebyl a zavřel za sebou dveře.

      Jednolůžáky jsou bohužel plné, takže Nataša musí počkat, až se jeden uvolní, což by mělo nastat ještě dneska. O mém faux pas jsme příliš nehovořili a dělali jsme, že se nic nestalo. Nataša zašla pro Čeňka na kojenecké oddělení, jelikož ženám po císařském řezu, ženám kardiačkám, ženám se zvýšenou hladinou mužského hormonu a ženám se sklony nožem ohrožovat své dítě na životě, děti na pokoji nenechávají.

      Čeněk zrovna spal. Byl opravdu velmi malý, a kdybych chtěl, tak bych ho přepral a možná i rozmačkal. Já ale nechtěl. Zkontroloval jsem, zda má vše, co má mít a nemá nic navíc. S potěšením jsem po prohlídce mohl oznámit, že je v pořádku a že je zdravý. Mé prohlášení se nesetkalo s bouřlivými ovacemi, v jaké jsem doufal. Nataša i ostatní přihlížející mému prohlášení na chodbě ve mně neviděli dostatečnou autoritu na poli medicíny, nehledě na to, že vyjma Nataši, nevěděli, kdo jsem a o čem to mluvím.

      Tento drobný nezdar mi však náladu nezkazil. Při prohlídce jsem objevil taktéž Čeňkovo novorozenecké vysvědčení. Bylo na něm jeho jméno, váha, výška, datum narození a tři kolonky - zvracení, močení, stolice, kde u každé kolonky bylo datum a počet. Dneska se Čeněk může pochlubit třemi zvraceními, dvěma stolicemi a šesti močeními. Dmul jsem se pýchou. Navíc jsem nenápadně obešel i jiné děti a sleduje jejich vysvědčení jsem zjistil, že takových výkonů na poli vyměšování jako Čeněk dosahuje jen málokdo. Byl jsem tomu rád.

     Druhý den jsem se dostavil do porodnice v mnohem lepším stavu s tím, že se přijedou podívat i mí rodiče na svého prvního vnuka. Očekával jsem, že budou velmi rozradostnělí, avšak skutečnost překonala mé očekávání. Přijeli s hodinovým zpožděním, jelikož můj otec natáčel na kameru celou cestu do porodnice s tím, že ještě rádi za pár desítek let zavzpomínáme u sledování videa, jak s mojí mámou jeli do porodnice.