Zasněžené kopce s neopakovatelnou zimní pohádkou si užívám. Z okna chalupy. Sníh v okolní krajině vytvořil neuvěřitelné scenérie. Chalupu máme zasněženou až po okna. Neodhazuji ale sníh, protože drží teplo v chalupě. Kouzelnice zima je pokušitel, láká, láká mne ven... Odolávám. Oheň v krbu, sršící jiskry z hořících polen, jejich tichý praskot, něžná to pohádka. A pohádky já rád.

     Proto kam spěchat. Lenoším... Sedím v křesle, kouřím dýmku, upijím koňak – a je mi blaze. Venku mrzne, až kmeny stromů naříkavě pukají. Milánkové, chci se zeptat, slyšeli jste již koncert, co hrají plameny uchvácená polena v krbu? Jsem unešen...je to sólo několika nástrojů... vtom zpovzdálí slyším cinkání...

      Ano, slyším rolničky. Něžné tóny se ale nelinou z krbu. Kouknu na hodiny –to se vrací mladý fořt Trnka. Vrací se ze zakládání krmelců. Poznávám rolničky jeho koně. Slyším i šustot jeho saní po sněhu. Vycházím na terasu, chci Trnku pozdravit. Očekává to, říkává: “Ty jsi na chalupě a já za pár minut doma.“  Teď stojím, rozhlížím se, stále jasně slyším rolničky i šustot saní. Ale nic a nikdo není vidět... Zvuky se zase pomalu vzdalují... Hlava to nebere.

      Boty,  bundu, vklouznu do běžek a pádím k hájovně. Cestou v mých uších stále zní cinkot, pak do ticha ustává. Štípnu se, ale ano, bdím. Je to divné a strašidelné, vždyť celé se to děje za denního světla. To už vycházejí ven ke mně z hájovny žena Trnky a starý fořt. “Taky jsi slyšel - co se to děje?“ Krčím jen rameny, nemám co dodat. Starej fořt pokyne: “Tak pojď dnu, dáme štamperličku jeřabinky“. Má pravdu. Jeřabinková je dobrá. Probere nás, aspoň drobátko.

      Oblékáme se, bereme běžky, ani nemusíme mluvit, jdeme hledat mladýho. Krmelec od krmelce až k nejvzdálenějšímu – a stále nic. Jen stopy po saních a koni. Krmelce založené. Po mladým fořtovi ani vidu ani slechu. Na kopce zvolna padá soumrak. Se svěšenými hlavami pomalu kloužeme každý do svého. Jaká bude noc, vždyť nevíme, co se děje. Chlupy na krku mi stojí jak dráty, jen když pomyslím...

       Od božího rána do odpoledne prohledáváme druhý den znovu celý rajon, a bez výsledku. Jdeme si odpočinout, každý do svého. Stojím na terase a kouřím cígo. Koukám ze zvyku na cestu – a páni, po cestě jede mladý fořt, rolničky se klinkají, kůň šlape rovnoměrně, fořt sedí na kozlíku, mává bičem - ale tentokrát žádný zvuk!!! Přízrak tiše, nehlučně klouže k hájovně.

      Pádím za tím děsivým povozem, jen tak, nestačil jsem se ani pořádně obléci. Nevěřím očím, stojím a celý se klepu. Před hájovnou se přízrak jako pára vytrácí... Celé vše vypadá jako špatný horor ze špatného filmu. Skutečností zůstává, že mladý fořt je minimálně nezvěstný. Starý bere běžky a jede do města, událost nahlásit policii. S fořtovou zůstávám v hájence, chudák, nemá daleko k úplnému kolapsu...