O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE 1
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 2
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 3
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 4
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 5
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 6
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 7
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 8
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 9
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 10
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 11
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 12
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 13
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 14
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 15
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 16
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 17
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 18
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 19.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 23.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 24.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 25.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 26.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 27.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 28.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 29.
- KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 30.
- KAMIOŃÁKEM V AMERICE - 31.
- KAMIOŃÁKEM V AMERICE - 32.
- KAMIOŃÁKEM V AMERICE - 33.
Přihlášení
Anketa
KAMIOŇÁKEM V AMERICE - 20. |
Pondělí, 03 únor 2014 | ||||||
Strana 2 z 2
Stav silnice na sněhu je nejlíp vidět ve zpětných zrcadlech. Dokud se za tebou práší, rozuměj sníh samozřejmě, znamená to že to není zmrzlé a můžeš jet. Tak jsem jel co to šlo, truck uměl 65 mil za hodinu(asi 105 kmh). Až najednou na mně někdo volá rádiem, jestli mi to neklouže. "Proč by mi to mělo klouzat?" já na to. "No protože pod tím sněhem je led, ty blbče". Víc říkat nemusel, ale já měl strach sundat nohu z pedálu plynu, jen abych neudělal něco, co by mě mohlo dostat do smyku. Trvalo mi pár mil než jsem zpomalil natolik, že jsem se cítil aspoň trochu bezpečně. Truckstop ve městě Milan, na míli 76, už byl za mnou, to bylo tam, kde mně potěšili zprávou o ledu na silnici. Další truckstop je Giant, na míli 39, a já nemám na vybranou a musím dojet tam. Podotýkám, že to už jsem byl o 300 mil dál než jsem měl být, jel jsem už sedmnáct hodin jen se zastávkami na vyčůrání.
Exit na Giant je z mírného kopečka a musím sjet ještě do dolíku na křižovatku. Už nesněžilo, led byl jasně viditelný, viděl jsem truckstop a představoval jsem si sebe na něm. Před sjezdem z kopečka jsem skoro zastavil, jen abych jel co nejpomaleji dolů. Nenechám truck rozjet a snad to nezačne klouzat a já budu moct odbočit. Bohužel, byl jsem teprve ve čtvrtině a už jsem cítil, jak se zadek trucku sune doprava, v zrcadle jsem viděl nezvyklý pohled na bok trajleru. Tak teď už mám jedinou šanci. Jestli se teď něco stane, a přijedou policajti, podívají se do log book, ne, radši na to nemyslet... Kopec je rovně, pod ním několik mil rovina, snad to vyjde. Dupnul jsem na spojku, vyhodil rychlost a nechal to jet. Kopeček to byl opravdu malý, dole jsem měl na tachometru jen něco kolem šedesáti (96 kmh).
Truckstop byl pochopitelně za mnou, příští je v Gallupu na hranicích s Arizonou a ten už nesmím minout, musel bych přes vjezdovou váhu do Arizony. Ještě 39 mil (63km) po tom zatraceném ledě a pak už zastavím. Unavený jsem byl tak, že už jsem pořádně ani neviděl, devatenáct hodin jízdy... Přibývalo civilizace a já jsem byl ochoten věřit, že jsem tu noc jediný, kdo projel. Policajtů jsem viděl nepočítaně, ale měli moc práce s auty popadanými do příkopů. Osobní auta vytahovaly vyprošťovací vozy, trucky tam nechávali na ráno a policajti odváželi řidiče do motelů. Jak to, že mě preventivně neodstavili, to fakt nevím.
Konečně se přede mnou objevila světla Gallupu, to už jsem jel jen trochu rychlejším krokem, abych nedejbože zase neminul sjezd z dálnice. Povedlo se a odbočil jsem, dole je na křižovatce stopka, radši tam zastavím, nechci, aby mě teď chytili. Jenže zastavit nešlo - kola stála, ale já se nezadržitelně sunul křižovatkou. Až konečně truck zastavil, když to bylo trošku do kopečka. Jenže teď jsem se zase nemohl rozjet.
Tak zpátečku a hurá zpět do kopce na nájezd na dálnici. Až už to dál po ledě nešlo, rozjel jsem se zase dopředu, přidal, šťastně jsem se přehoupl přes vyklenutí silnice a hurá na truckstop. Poučen z minula zaparkoval jsem pěkně na rovince a nezabrzdil, abych se ráno nemusel potýkat se zamrzlými brzdami.
Ráno mně probudilo slunce, vylezl jsem do prosluněného, jiskřivého a mrazivého, sněhem zářícího dne, před sebou 290 mil Arizony. V Needles, prvním městě v Kalifornii, musím "jako" zůstat na noc, protože už jsem "jako" ujel 360 mil v Novém Mexiku, ale to už je za váhou. Dojedu dnes až do Los Angeles, ráno napíšu do logu, že jsem vyjel ve tři, vyložím a domů. Fajn - nasnídal jsem se, vlezu do trucku, dám tam rychlost - a nic. Proboha, co je zase tohle? Přišel jsem na to brzy, jak byly v noci pneumatiky trošku teplé, rozpustil se pod nimi sníh, pak zase zmrzl, ale pod váhou trucku se tam udělalo takové zrcadlo, že se kola protáčela a já se ani nehnul. Zkoušel jsem co se dalo, ale nic platno. Jel okolo jakýsi místní obyvatel a protože jsem stál hned vedle silnice, viděl co se děje.
"Počkej," zavolal na mně, "já ti pomůžu". Zajel přede mne se svým osobním autem, z kufru vytáhl takový jen trochu lepší řetěz na psa a zapřáhnul za sebe truck. Já na to koukal a nechtěl věřit vlastním očím. Nahnal mně do kabiny, já se "rozjel", on se mnou škubnul asi o tři milimetry, moje kola se zachytila na drsném ledě a já jel! Vyjeli jsme až na silnici, tam mně odvázal, já mu poděkoval a jeli jsme každý po svých. Noční můra jakoby neexistovala, sluníčko led na silnici rozpustilo, bylo to jako pouhý zlý sen...
Ten den jsem do Los Angeles dojel, ráno vyložil a navečer jsem byl skutečně doma. Že jsem si ale toho veselého Silvestra letos zasloužil.
MICHAL
|
< Předch. | Další > |
---|