Při tomhle ježdění jsem moc peněz nevydělal, podnik se mnou vymetal jízdy, které nikdo nechtěl, na náklady zpět jsem čekal dlouho. Jak už jsem říkal, vyjížděli jsme vždy v pátek, a tak když jsem se vrátil v sobotu v ranních hodinách, čekal jsem celý týden na nový odjezd.

     Přece musí být nějaká cesta, jak se dostat k pořádným nákladům, sice budu míň doma, ale chvíli to vydržíme, a až našetříme trochu peněz... Abych podniku ukázal, že se na mne mohou spolehnout, vzal jsem dobrovolně náklad, který nikdo nechtěl, bylo to o Vánocích, datum dodání 26. prosince v Chicagu. Neměl jsem spolujezdce, druhý blbec se nenašel a já jel sám.

      Na cestě tam jsem právě na náš Štědrý večer seděl na truckstopu Petro v Joplin v Missouri, truckstop, jindy nacpaný k prasknutí, byl prázdný, místo obvyklých stovek trucků se nás tam krčilo jen několik. Mrzlo jen praštělo, sněhu kolem hromady, bylo to krásné, jenže já chtěl být doma s Aničkou a Petrem; bylo mu tenkrát jedenáct. Seděl jsem večer v restauraci s telefonem u ucha a slzy mi tekly na smaženou rybu s bramborovým salátem. Tenkrát jsem se zapřisáhl, že už nikdy, ale nikdy tohle neudělám. I kdyby mně měli z práce vyhodit, já nejedu. To jsem ještě netušil, že touhle dobrovolnou akcí jim sice ukážu, že se na mně mohou spolehnout, ale taky že jsem vůl, se kterým si mohou dělat co chtějí.

     Další noc jsem stál na dalším skoro prázdném truckstopu už blízko u Chicaga a protože Illinois je rovina, fučelo tam až běda. Po večeři, kterou na počest Vánoc dávali zdarma, jsem zalezl do trucku a že budu spát. Vítr fučel tak, že si klidně profukoval zavřenými dveřmi a já měl na podlaze sníh. Vlezl jsem za volant a zajel jsem tak, abych měl kabinu schovanou za trajlerem jako za větrným štítem a teprve potom tam topení udělalo aspoň takové vlažno, že mi nešla pára od pusy. Nad ránem mně probudila znova zima, vítr se otočil. Znovu za volant a schovat se za trajler. To už jsme po parkovišti kroužili všichni.

      A cože to tak spěchalo? Pravé ručně dělané olejomalby... Vyložili jsme je, naložil jsem hliníkové pekáče na jedno použití pro do Los Angeles a vyrazil k domovu. Chtěl jsem být doma na Silvestra a tak jsem na to trochu šlapal, spoléhal jsem na to, že o Vánocích moc kontrol nebude. Nejjistější způsob jak podvádět log book, je ujet o něco víc než mi hodiny povolují, ale napsat ,že jsem zastavil dřív. První den jsem tedy podle logu dojel do Joplinu, ale ve skutečnosti o sto mil dál, do Tulsy v Oklahomě. V Oklahomě nejsou váhy, nic mi nehrozilo. Druhý den jsem jako vyjel o dvě hodiny dřív než doopravdy, takže v Tulse jsem byl v reálném čase, jen jsem nemusel vstávat ve čtyři ráno, protože to já k smrti nerad.

      Spočítal jsem si, že další noc bych měl strávit v Tucumcari v Novém Mexiku a to už je za vjezdovou váhou, takže zase není kontrola, kam až dojedu. Z Tulsy jsem vyjížděl v jemném dešti, ještě jsem si liboval, že se nemusím trmácet po ledě. Jenže jak jsem jel proti větru, drobný déšť začal namrzat a to mi na oknech vadilo. Foukání teplého vzduchu bylo naplno, ale přišel okamžik, kdy mi zbýval už jen pěticentimetrový nezamrzlý proužek u spodního rámu a já musel zastavit. Osekával jsem led z okna, na horním okraji to byla vrstva tři centimetry silná. Vyrobil jsem si tam průzor jako v tanku, ale za dvacet minut to bylo totéž. Bojoval jsem s ledem až do Oklahoma City, naštěstí jen do Oklahoma City, pouhých sto mil. Pak se počasí trochu umoudřilo a já si to sypal dál.

     Městem, kam jsem ten den mohl oficiálně dojet, jsem projel brzy odpoledne a teď abych si už dával pozor, protože tady už jsem kde nemám být. Jestli mě tady chytí, v lepším případě mě na osm hodin odstaví. V horším k tomu přidají pokutu. Stmívalo se, když jsem projížděl Albuquerque, pak se setmělo úplně a začal padat sníh. Silnice byla bílá, krajina přímo pohádková, kdybych ovšem mohl koukat oknem srubu na Brdech a ne z okna trucku v Novém Mexiku.