Jednou, bylo zrovna léto v plném rozpuku, jeli jsme pouští Nového Mexika. Venku přes 50° celsia. Najednou mne kolega budí, a huláká, jako by ho vraždili:

"Mike, co mám dělat, když bude na mostě led?"

Já na to: "Proč by proboha měl být na mostě led?"

"Protože tam byla cedule, že na mostě může být led!"

     Poradil jsem mu, aby se v takovém případě rychle probudil, protože se mu něco zdá. Ty cedule jsou tam od minulé zimy a připraveny na tu příští...

     Kdysi jsem miloval knihu Zlomený šíp. Pokud ji neznáte, je z období před a během občanské války, odehrává se v oblasti Tucsonu a okolí. Vypráví o indiánském kmeni Chiricahujských Apačů, jejich náčelníku Cochisovi a o kapitánu Jeffordsovi. Oblast, kde se to vše odehrává, jsem si na dálku zamiloval a po "přestěhování" do Ameriky jsem si umiňoval, jak se tam jednou podívám.

     Což o to, podařilo se mi to, ale ono to tam vypadá úplně jinak, než jsem si vysnil. Pochopitelně, vždyť když jsem o těch končinách snil, netušil jsem co to je a jak vypadá americká poušť. Že tam nejsou písčité duny, to jsem věděl, psalo se tam o keřících. Ve skutečnosti je to písčitá země, kde neroste nic než jakási křoviska, která se zazelenají na jaře, když roztaje sníh a pak ještě na podzim když prší, a hlavně spousty šalvěje, který po ránu, když leží rosa, nádherně voní a voní...

      Půda, ve které se voda neudrží - co se do nenávratna nevsákne, odteče po povrchu. Však je ta oblast Arizony známa „flash flood“, tj. bleskovými záplavami. Někde daleko za obzorem spadne déšť, on to je skutečně pád vody, deštěm se to nedá nazvat. Příval i několik metrů vysoký se potom valí s kopců, a co je v cestě, všechno odnese.

      Tak tam jsem se tak těšil, na místa důvěrně známých jmen - Tucson, Willcox, Bowie, Dos Cabezas. Jo – ale všechno je jinak, jen ta jména si pamatuju a taky dobře vím, kde ta místa jsou...

      Jeli jsme tehdy ze San Diega do Chicaga; nejkratší cesta vede po I-8 do městečka Gila Bend v Arizoně, mimochodem jednoho z těch míst, kde na mou duši nechápu, proč tam vůbec bydlí lidé, když to není kriminál a mohou se odstěhovat. Městečko, kde jediná pozoruhodnost je šedesát obyvatel, kteří snad v sobotu chodí poslouchat na místní vrakoviště, jak rez chroupe plech. Jinak tam není lautr co dělat a ani kam jít.

      V létě jsou tam denní teploty kolem 50 stupňů, kdo nemusí, nevystrčí nos z klimatizovaného baráku. Proč taky, kam by šel? Jo - vlastně na to vrakoviště...

     To městečko je ovšem velmi dobře známo všem truckerům, protože tam odbočuje highway 85, zkratka na I-10 do Phoenixu. Což byla i naše cesta. Dojel jsem do Gila Bend a bylo už po půlnoci, když jsem předal řízení "učedníkovi". Uvozovky tam jsou proto, že mu bylo kolem šedesátky a na tohle řemeslo se dal poté, co se s ním manželka dala rozvést.

      Pečlivě jsem mu vysvětlil, jak má jet pořád po téhle silnici, až přijede zas na dálnici; pak po ní doprava, tedy na východ, až do Phoenix. Tam odbočit na dálnici I-17 na sever, po ní do Flagstafu a pak I-40 na východ.

     "Jen klid šéfe," ujistil mě, odříkal mi domácí úkol a já zalezl do pelechu.