Co to má jako bejt ?

názorná ukázka, jak si ženský komplikujou zcela zbytečně život tím, že berou všechno moc vážně.

pánové, když už nevíte kudy kam? když máte pocit, že možná umřít by bylo lepší?
Jdete do hospody se opít?

No rozhodně bych to neventiloval ve formě článku o ničem.

já se tady dělám osvětu , aby holky pochopily, že chlapi prostě myslí trochu jinak. Že sex a láska jsou dvě různé kategorie, že zůstat sám není katastrofa, ale třeba úžasná příležitost, jak se začít věnovat něčemu užitečnému a ne opečovávat někoho, kdo o to třeba nestojí.
Pro katku: a co jako má být ta tragedie, "že možná umřít by bylo lepší"? Napadá mě jenom nevyléčitelná nemoc. Všechno ostatní jsou jenom prkotiny, které mají vždycky nějaké snadné řešení.

to je pr vás asi nepochopitelné, že se na zmařenou lásku dá těžko zapomenout. Někdo se z toho prostě nedostane, jakoby umře zaživa.

mi taky hodně pomáhala když jsem mívala splíny, nejvíc Gregoriány, Hapku, Basikovou, Ledeckýho - Proklínám

Tuhle miluju http://www.youtube.com/watch?v=2ygWkDOs8qM

Ne v každém článku najde každý něco smysluplného, nebo jak to říct "v čem by se našel". Sto lidí, sto chutí. Život neberu až tak vážně, nicménějsou v něm situace, pro kažého jiné které ustojí dost špatně. Což se nepochybně stalo každému z nás..

Jdu se tedy "věnovat něčemu užitečnému" a jdu umýt nádobí (to je podle mužů pro ženy více smysplné, ne?)

.. někdy ani ne obojí, jak zjišťuju.. U nás jídlo, vyprané a poskládané spodní prádlo, úklid (i s nádobím), poslušnost, opečovávání.. a pytlíky jsou právě na konci za úplně vším

To bude možná lepší

krom smrtelné choroby mne nenapadá nic, co by si "zasluhovalo" takovéhle stavy, a souhlasím i s tím, že převážná většina věcí má relativně snadné řešení.

"Proplakat večery, noci, dny a měsíce" mi přijde jako stav, který je na řešení s odborníkem ve stylu "včera bylo pozdě".

Chápu, že se někdo může dostat do stavu, který by snad odpovídal příznakům klinické deprese, ale nechápu, proč má někdo potřebu se v tom patlat, když to chce spíš s tím něco udělat. A to říkám jako člověk, kterého potkalo docela dost zásadních životních průšvihů.

A "že tak uvažují ženy" - neděste, prosím! Nemám pocit, že by tohle uvažování bylo pro nás typické - naštěstí.

když já se obávám, že to je pro holky dost typické. To že jsi světlá výjimka na tom nic nemění. Ono to chce si jenom uvědomit, že všechny ty "strašně důležité" pocity (radost, smutek, touha po dítěti) a city jsou jenom obyčejné chemické reakce (které se eventuálně dají zase chemicky korigovat). To si jenom příroda takhle s námi hraje, stejně jako viry, prvoci a láčkovci jsme naprogramováni k tomu se množit

A opravdu jste všechny své živtní průšvihy už v tu danou chvíli a moment, brala s nadhledem, nebo jste se prostě vypsala a bylo to kristalicky čisté a bílé? Pokud ano, asi to taky nebude úplně normální.
Mimochodem, pokud jste v manželství, dokud jste pracovala, živila celou rodinu než si muž našel práci a pak, když skončíte na důchodu (což na uživení není), kdymusíte platit většinu na dům co není váš a máte postiženou dceru se speciálními potřebami, těžko to bude mít jednoduché řešení a když už nemáte starost o sebe, musíte ji mít o dítě..

Učili mě že dobrý článek je ten, pod kterým vzniká diskuze, což účel splnilo
Podle mně vidíte ženy dost zkresleně.. to že má žena nějaké city a má nějaké období ještě neznamená že je taková ze své podstaty. Ono to trápení taky nespadlo z nebe a má svoji příčinu. Ukažte mi jednu co se ráda trápí místo směje. Každý chceme v životě něco, žena třeba dítě a vy třeba ferrari.. ani jedno z toho není míň důležité a už vůbec nemůže věc toho druhého partner posuzovat, jde jen o to, vyjít si vstříc. Pokud to nejde.. je tady proto tak vysoká rozvodovost.
Jo a pokud to dítě již máte, to není žádná touha ani rozmar, ale zodpovědnost, které se v danou chvíli druhý partner a rodič zřekl..

moje slova, akorát jsem na to neměla ty koule :-)

jistěže ne, trápení nad velkým průšvihem je přirozená věc, ale má to určitou dynamiku, být zoufalý těsně po průšvihu je normální, ale když se to zoufalství ve stejné intenzitě táhne měsíce až roky, v pořádku to není, já jsem to v určitých momentech řešila u psychologa (a hodně to pomohlo).

Postižené dítě určitě důvodem ke smutku je, ale i tak - není škoda ten smutek nechat v životě převládnout? Já netvrdím, že je nutné se životem protančit a prochechtat, ale i když se v něm nachází nějaká reálná překážka, tak nám nezbude než se s ní naučit nějak žít tak, aby nám doživotně neblokovala výhled na ty pěkné věci, které se v životě TAKÉ nacházejí.

Re dům a důchod - mohu se zeptat, proč platíte na dům, co není Váš, v situaci, kdy máte málo prostředků? Nechci být hnusná, ale dům pro jednoho člověka, který nemá moc peněz a není extrémně šikovný a fyzicky zdatný, to je vražedná kombinace. Do domu bych nešla ani jako ekonomicky aktivní člověk s průměrným nebo lehce nadprůměrným příjmem, natož jako důchodce. Navíc předpokládám, že se ta situace asi nevyvinula ze dne na den?

a to zas s tebou nesouhlasím.

City máme všichni, bez nich bychom byli tupé stroje a kdo si to není ochoten přiznat, s tím je pak ještě mnohem horší pořízení, protože jak je popírá, tak s nimi neumí pracovat.

City nejsou nic negativního, ale - a v tom s tebou zase souhlasím - je potřeba si uvědomit jejich určitou relativnost a jejich význam nesnižovat, ale ani nepřehánět.

uvědomila jsem si to na sobě. Tsunami popisuje svůj duševní stryptýz jako terapku.

Tak to vypadá, že jde o úmrtí. Rodiče by neměli přežít své děti. Nic jiného mi k tomu nesedí.

jo, a neptám se....

muži jsou v drtivé většině víc věcnější , ženy emotivnější. Ty jsi ve svém budoáru asi spíš potkával ženy věcné, na ty uplakané jsi asi moc zvědavý nebyl, to je jasné.

Jinak ne že bych byla zastánce slzavých údolí. Ale jak říká paní Kurandová ve filmové Babičce "kdo ví jestli není lepší tomu kdo se pro lásku trápí než tomu kdo ji vůbec nepotkal"

Dům není pro jednoho, bydlí tu mí staří rodiče. Jelikož mají taky jen důchod a větší výdaje na léky, platím prostě více já. Neořipadá mi to nijak divné a jde to.. Toto je retrospektiva, což samo o sbě oznamuje že je to pohled do minulosti. Začla jsem při důchodu pracovat, zřídila si živnost, mám studující dítě.. nového (teda už strochu staršího ) partnera a rozhodně už nejsem na stejném místě jako tehdy..

Do nadpisu pak cokoliv, třeba jméno toho, komu odpovídáš. Děláš to obráceně.

Retrospektivu si představuji jinak. Asi jsem příliš přízemně založená .

Omlouvám se, jsem tu jako diskutující prvně, takže jsem to asi přehodila.. ale jestli se nemýlím, už se v diskuzí stalo, že i jiní "skalní" jedinci to měli obráceně.. polepším se.
Slovo: retrospektiva
Význam: pohled zpět, pohled do minulosti.
Takhle ji chápu já..

ale žádnou: hrobovou tmu a smrtelné ticho jsem zatím fakt ani zdálky nepotkala, natož, abych nahlas provyla týdny a měsíce....to je pak jen na akutní hospitalizaci
A myslet si, že tím pádem ostatní nemají dost stejná trápení, je také omyl. Jen by mi přišlo zcela kontraproduktivní se v tom utrpení tak zálibně rochnit.

Kolemjdoucí, tohle ale fakt NENÍ standardní ukázka ženského světa!

Jenže ta tvá retrospektiva je spíše emocionální výron. Nechápu.

se nepovede, je pravda že vzpomínkový článek Chalupka a grunt se nedávno Tsunami povedl o poznání lépe.

že lidi dneska velmi rádi škatulkují a to jak obecně tak ve vztahu. Necítíš to jako já, tak jsi divný. Když člověk věci člověčí neprožívá, řekne se že je asociál, když je prožívá více než jiní, řekne se že je zralý na psychiatra.. Přitom nikdo z nás není schopen říct co je pro druhého ta správná míra a asi ani co je správná míra obecně. Jsem asi jiná, když vidím článek, i kdyby emocionální který se mi nelíbí, nebo ho nechápu, řeknu si že měl k tomu své důvody a jdu dál.
Můj muž například neprožívá vůbec nic a taky si nemyslím, že by byl zralý na péči odborníka, jen myslím že je v životě možná o jisté maličkosti ochuzen..
Howgh

ono se nemá nic přehánět.

Když jsem si článek přečetla, měla jsem na jazyku to, co napsal Karlos.

buď v klidu. Ber to tak, že né každej se hned běží zúčastnit srazu cyniků a tak třeba radši drží hubu, než by se tu zbytečně dohadoval vo tom, který že to prožívání je vlastně jediný správný a normální. Asi tak.

to vypadá, že tu moc lidí nepochopilo, že se jedná o básnickou licenci, nadsázku, takový zvláštní literární útvar, který není nutno brát vždy doslovně, je o pocitech, používá básnické obraty, popisuje v jakém duševním rozpoložení se někdo může nacházet, když je na dně . . . a dělá to dobře :-)

Když nemůžu pochopit a pohladit, aspoň slovně neubližuju.

jestli třeba ta čínská poezie, co se tu někde taky potuluje, je smysluplná nebo zbytečná. A vzpomněl jsem si, jak nás už ve školce soudružky učitelky učily dělit zviřátka na užitečný a škodlivý. Škodlivý zviřátko pak můžeme beztrestně zabít, páč tím pácháme dobrej skutek na přírodě. Nevim proč, teď se mi to nějak vybalilo celéééé... celé dětství...
(jak pravil v nesmrtelný scénce Luděk)

ale ujišŤuji tě, že: neprožívat vůbec nic a na druhé straně, byť sebevíce arteterapeuticky pojaté, tvé prožívání.....je zralé na odborníka

To si klidně, třeba pro kontrolu, zeptej jakéhokoliv odborníka

Bohužel, zacházet s emocemi, aby nás nezničily, se tak nějak vůbec neučí, a proto se mnohdy v nich lidé doslova utopí nebo je zase zcela potlačí. Obé je proti přirozenosti člověka a ničí ho to citelně, bohužel.

to by ale pak bylo zakázáno říkat cokoli jiného než chválu.

Navíc si myslím, že ubližování vypadá o dost jinak, než vyjádření výhrad.

No jízdní řád se asi píše bez emocí.. ale těch emocí když vyjde a lidi ho čtou!!!

Já se ptát nemusím, já k odborníkům přinejmenším čichla No a zatím vždy všichni říkali, že projevit své pocity a bolesti a dát jim průchod je nejlepoší léčba a když už, rozhodně lepší, než věci dusit v sobě. Já si to myslím taky..

.. a počkej co bud emocí zítra, u pololetního vysvědčení.

jestli třeba ta čínská poezie, co se tu někde taky potuluje, je smysluplná nebo zbytečná.

nebyla ani tak o smysluplná/zbytečná, jako o líbí/nelíbí. číská poezie líbí.

na druhou stranu mám ráda věcnost, je uklidňující, dává věcem a situacím řád
Tak když nahlídnu věcně na to, co je psáno - bylo jí jednou v noci, když byla sama, hodně, ale fakt hodně těžko, a tak si povolila a sama sobě se vybrečela. Brečela hodně, nahlas, zplna hrdla. Byl jí prostě zle. Za nějakou dobu se myšlenky na příčinu tehdejšího pláče vrátily a přivodilo jí to zase slzy. Bylo jí smutno a těžko.
...

Tak se tak věcně ptám zdejších dívek a dam - vám fakt nikdy nebylo tak smutno, těžko až to uvnitř tlačilo, až jste se rozbrečely? do polštáře, do koňské hřívy, do psího kožichu...? Fakt ani jednou dvakrát, jo??

Himlhergot, se mi zdá, že ač jsem teda železná lady, tak mám rezervy.
A to teda rezervy z obou stran, protože vyvalit tady s důvěrou ve vás vloženou své vzpomínky na své, ehm, emocionální výrony, a ještě tak s nadhledem a elegancí odpovídat na komentáře, jako Tsunami - to chce teda sakra koule, nohy na zemi a srovnané myšlenky.

dobrý nápad,nesměle se hlásím k těm růžovým

vyhlašuji duhovou škatulku...

pozdě, bohyně Duhy už tu jedna je.

že mít různé pocity je v pořádku, ale napsat o nich, zpětně, když už je majitel pocitů dávno za vodou a zcela v pořádku, už ne?
Ne rozbulet se v tramvaji v odpolední špičce, protože si vzpomenu, že jsme se před lety rozešli a jak mi tehdy bylo blbě. Ale sepsat vzpomínku do kratinké povídky, anonymně, to je literatura, ne společenské faux pas

se hlásím do růžové! Pokud bude plno, tak si myslím že zapadnu i do zelené. No a pak bych ještě škatulku pro hodné až blbé, tam bych prej zapadla taky..
Lidi, dyť je to jen článek..
.. jsou na světě i důležitější věci k dohadování..

Nebo se můžem dohadovat, až napíšu další .. "Státní maturita - zázrak nebo prokletí?!"

Kritika je zakázaná? To už ale nebude diskuze...

Nebo Kýho výra, máme vira?!

nebo, nebo.. nebo Tak zcela nechápu o co ti momentálně jde. Já články nevybírám, dala jsem pouze k dispozici co jsme napsala, ať pokud bude zájem, se zde uveřejní co chtějí.
Pokud se ti cokoli nelíbí, nemusíš to přece číst. Nebo tě někdo nutí?
Osobně tenhle článek nepovažuju za nejlepší (ovšem já ho nevybírala), Kýho výra taky nebyl nejlepší, ale já spíš koukám jako vejr na tvoje poslední komentáře.. a naopak "Bít či nebít" považuji za dobrý článek..
Mohla bych se pokochat nějakým tvým, ať vyvážíme síly?

moc se mi líbí Tvůj komentář z 18:11.

Reaguji jen na tvůj příspěvek ve 21:20. Je to špatně?

mě ne.

Ne, není.. Nicméně já se snažila diskuzi odlehčit, podat věci v humorném tónu, od tebe to tak ovšem necítím.. pardon.
Co si kdo vybere a dá sem, je na něm.. stejně jako je na každém, co bude číst..

jde o finální produkt trávicího procesu, ale těžko si to někdy uvědomit ve chvíli, kdy je to aktuální.
Oblékám zelené roucho věčného optimisty (hlavně proto, že zelená nám zrzkám sluší), nasazuji bláznovskou masku a klaunský nos a přeji hezký večer všem místním všech barev.
P.S. K tomu klaunskému nosu by se hodilo Jokerovo Why so serious? Ale v jeho podání to bylo krapet nesluníčkovské, tak se klidím :-)
P.P.S. Tyto znaky opište "ocass." Eh? :-)

který nikdy v životě opravdu hlubokým žalem neplakali, třeba i několik dnů nebo nocí, myslej, jak nad životem vyzráli a maj ho zmáknutej. Někteří z nás, co už v životě "zaplakali", navopak vědí, že to je jenom druhá, nepříjemná stránka bohatství, kterým nás život vobdařil a který není dostupný pro každýho - a vo který jsou tamti navždycky vochuzený. Intenzivní prožívání emocí a jejich hloubky nemá nic společnýho s jejich nezvládáním. (Už je to tak, mně se ten komentář z 18:11 navopak nelíbí.)

Nádherně napsané, neřekla bych to líp..
.. a teď přeju dobrou noc, jdu intenzivně prožívat spánek.. abych zítra mohla intenzivně prožívat moji milovanou práci..
Dobrou noc

ale my nejsme přece ve sporu ohledně intenzivního prožívání citů, ale ohledně toho, že třeba mně osobně přijde nepřirozené být událostí, která není zásadně tragická, vržen do těžké deprese v horizontu několika měsíců.

Nevím, proč když se pozastavím nad tím, že někdo propláče V KUSE X měsíců, tak se to tu staví téměř do roviny anetického psychopata, který veškeré city odsuzuje jako slabost a neuroní slzu ani na pohřbu vlastního otce.

ještě se vrátím k Tvému poslednímu příspěvku.

Patrně je to myšleno tak, že ti, kdo jsou schopni hlubokého smutku, jsou na opačné straně pomyslné sinusoidy schopni stejně hlubokého prožitku štěstí, a ti, kdo to tak neprožívají, mají tu sinusovku i na té straně štěstí plošší.

Ale já si kladu otázku, jestli ta intenzivní radost za ten hluboký smutek vůbec stojí, a zda by se naopak ti "ochuzení" neměli radovat, že byli takového danajského daru ušetřeni.

Tak jsme to projela znovu, článek i diskuzi..

V článku stojí "večery, noci, dny a měsíce.." Nikde tam jaksi není psáno, že v kuse. Třeba ty dny, které nutně nemusely být den za dnem, či večery za sebou, daly dohromady týdny?

Bereš to moc doslovně.. Když mi někdo řekne že dostanu 173 tisíc, taky si nemyslím, že to dostanu v tisícovkách

OK, tak ne v kuse, ale stejně - není to tak trochu škoda? ŽIvot je moc krátkej na to, aby z něj člověk takovou dobu prosmutnil...

A potěšilo mě, jak jsi psala, že už je to OK.

všechno tváří tak nějak "jinak".. Z dálky, teda když se člověk ohlédne, věci už vypadají jinak, hlavně asi proto že člověk už je jinde.. Ale holt, někdy člověk něco překoná a o něco jiného zakopne.

Mám dceru, zdravotně stabilizovanou, já jsem stále na důchodu, ale mám živnost do které investuju svůj čas a nápady.. čas který bych raději trávila s partnerem.. a tam je to o tom zakopnutí a zas jiném trápení..ono je smutné být opuštěn a sutné být sám, ale nejsmutnější je být sám s někým vedle sebe..
.. ale už to nějak neřeším, nějak to holt dopadne..

Já nevím proč já si vždycky říkám, že půjdu spát dříve!

ani si nemyslim, že jsme v kdovíjaký při, ani tě nepovažuju za psychopata. (Jedinci s naprosto ztvrdlým srdcem se tu vyskytujou, ale ani vo nich bych si netrouf tvrdit, že jsou psychopati, to jen tak navokraj.)
Ano - pochopilas mě správně:

Ale já si kladu otázku, jestli ta intenzivní radost za ten hluboký smutek vůbec stojí, a zda by se naopak ti "ochuzení" neměli radovat, že byli takového danajského daru ušetřeni.

Na to neexistuje jednoznačná vodpověď. Dokonce si myslím, že "vobojí je správně", totiž že každej jsme dostali do vínku přesně tu hloubku prožívání, kterou potřebujeme. Důležitý je, jak jsme s vlastním nastavením spokojený. Za sebe musím říct, že mi to za to stojí a jsem za to rád. Příklad - jsem, spíš teda bejval jsem náruživým cyklistou. Bejt náruživým cyklistou v Krušnejch horách znamená milovat kopce, jinak to tam nejde. Znal jsem náruživý cyklisty z rovin, který byli stejně (nebo i víc) rychlí, výkonní a náruživí jako já. Ale kopce nesnášeli a litovali mě, že v tom hnusu musím jezdit. Já zase litoval je, že sice nezažijou ten "hnus" vydrápat se třeba na Klínovec, ale ani ten náramnej fičák dolů. Ale vlastně ani jeden z nás neměl důvod toho druhýho litovat - každej jsme měli to, co máme rádi, a byli jsme spokojený. Vo to de.
No a snad na závěr k tomuhle:

mně osobně přijde nepřirozené být událostí, která není zásadně tragická, vržen do těžké deprese v horizontu několika měsíců.

Souhlas, problém je, že každej má tu hranici, kdy událost prožívá jako "zásadně" tragickou, někde jinde. Pro někoho je zásadně tragickou událostí úmrtí jeho starýho rodiče, někdo jinej má se svým rodičem všecko srovnaný a vyřešený a jeho vodchod v pravej čas umí přijmout jako smutnou, leč přirozenou součást života. Všichni se asi shodneme na smrti vlastního dítěte, tam je teda truchlení "povolený", ale co dál? Pro mě například konec partnerskýho - manželskýho vztahu s člověkem, kterýho jsem 8 let každej den vnímal jako naprosto nejbližšího a velmi kompatibilního, se kterým mám malý děti, jimž se tímhle vokamžikem navždy a nenávratně zboří možnost žít v prostředí úplný, rozvíjející a podporující rodiny, což je nutně, bohužel, (a mám možnost to pozorovat s vodstupem deseti let) nějakým způsobem poškodí, i když bude rozchod sebekultivovanější,tak pro mě třeba takováhle životní údálost je zásadně tragickou a vůbec se nestydím za to, že jsem se z toho několik měsíců hrabal a že jsem prožil největší hlubiny bolesti, jaký jsem měl tu čest v tomhle životě zatím navštívit. A mimochodem - a tím se vracím k tý první půlce našeho dialogu vejš - tohle mi za to fakt stálo. Jsem rád, že jsem zažil přesně to, co jsem zažil (a mám teď na mysli úplně celej svůj život), právě kvůli těm stejně velkejm amplitudám tý sinusovky na tý straně štěstí. Navíc díky tomu, jak funguje lidská paměť, to zpětně vypadá, že toho štěstí bylo násobně víc (co do dýlky i intenzity), než jakýkoli bolesti. Jestli to je skutečnost, na to už po letech se*e pes.
Tak myslim, že si rozumíme. Dobrou.

držím palce. Příspěvek je na můj vkus vyjádřen až moc expresivně ale jinak jsem se v něm trochu i poznala a myslím, že i jiné čtenářky.

častěji nemám než mám potřebu se tady vyjadřovat (čtu Kudlu většinou se zpožděním a velmi často "můj" názor někdo vyjádří dříve a lépěji než já) ...a pak už mi jen zbývá v duchu si říct "amen", viz sova Krakonoš 03:09

souhlasím s tebou jako vždy do puntíku.
....jen pořád přemýšlím, kde přesně jsi kluku chlupatá bydlel,když jsi se hrabal na Klíňák a znal Jamajku - že by to byly přímo Vejprtky?
Ale to jen tam mimochodem, někdy dáme řeč, ano?

Vodoměrko - znám, líbí se mi a snad jsem i prožila všechny barvy duhy neboli barevné škály života, nejen tu srdeční.
Jen kdyby existovala nějaká extra barva pro bohorovnost a všeználkovství, tak bych se k ní pro velký odpor nehlásila.

Mio - ano, příspěvěk Tsunami musí nějak oslovit každého, kdo to samé v podobné formě už zažil "chtě nechtě"...I když mi také připadá malinko přehnaně expresivní, jak píšeš - třeba jen proto, že se momentálně nacházíme v jiné fázi života - nenapadlo by mne naklepat sem příspěvek podobný tomu prvnímu v diskusi.Kdyby mi článek vadil, prostě bych šla jinam, témat tu je pro všechny dost. Ale jo, pišme ve svobodě, to je v pořádku.

jo, je to "trochu moc", ale je to literární dílo :-) a "Retrospektiva", tak je to v lajně, ona si prožila tohle a teď se na to zpátky podívala. Nerochňá se v tom, jen si vzpomněla a přiblížila svůj tehdejší stav sepsanou vzpomínkou.
Kromě toho z komentářů v diskuzi je zřejmé, že to opravdu je jen součástí minulosti. Minulost nás ovlivňuje, osobně jsem názoru, že pokud mě něco posunulo dál a k lepšímu, tak jedině průšvihy. Jak si začnu rochnit ve spokojenosti, tak si povolím a nijak se nelepším. Cloumají mnou stagnace až rezignace.

Však já proti tomu vůbec nic nemám. Dokonce se mne to dotklo a to dost, protože to probudilo nějaký ten bloček v hlavě a zaštípalo mne v očích.
Brala jsem to jako literární dílo a pouze takto jsem to lehce zhodnotila, ale nijak ve zlém Tsunami
Rochnění ve spokojenosti navždycky a neustále "není povoleno", to už mi jsem pochopila.
Nejsme ve při bb

já se teda rochním už pěkných pár let. Skoro každej den děkuju, že jsem zdravá já i moji blízcí, že mám dobrou práci a prima rodinu. Ale sakra si uvědomuju, že se to každou vteřinou může změnit. Tak to se snad radši ani posunout nechci

nejsme ve při, zdravím Vás obě. P. S. Irisko máme resp. manžel má už termín u prof. Třešky na chirurgické klinice v Plzni.

pana profesora znám jenom podle jména, ale má vynikající pověst.Skutečně budu přát štěstí, ať Vám to dopadne, jak nejlépe má. Kdybys chtěla, ozvi se privátně, ano? Moc zdravím

ano, opravdu stačí vteřina.
Ale je fajn, že se máš dobře, nezávidím, přeji

ve při s nikým, nemám to ve zvyku.. teda krom přes s mužem, ale to je jiná kapitola Já jsme citlivka, takže jsme čekala že mně to vezme, ale lidi nič.. Buďme rádi, že jsme rádi, můžeme se mít totiž ještě daleko hůře..

to je jiné rochnění, to je užívání si zaslouženého klidu a pohody při vědomí, že se to může otočit během vteřiny, krom toho asi nějaké to posunování po kolejích už máme za sebou, jinak bychom nebyly kde jsme a co jsme, myslím :-)
Rochněním myslím trochu jiný druh spokojenosti.

Já třeba díky své nynější "bolístce" úplně chápu popisované stavy. A beru to bez zbytečného slovíčkaření. Takže chápu, že ještě několik měsíců po události( když si člověk něco připomene) člověk se opět vrátí do těch chvil "totálního zoufalství".. Jinak souhlas s Krakonošem a myslím že to fuguje i ve vztazích. Člověk volí buď klidný vztah, který se pohybuje na klidné střední "lajně", nebo si počká na toho z koho si "sedne na prdel",ale pády a emoční výkyvy jskou pak o to dramatičtější.. Ale většinou (myslím) to přesto stojí za to..

je u vás sníh?

zdravím Tě.. Nějaký skromný cm snížku by se našel.. Ale hlavně tu máme velice čerstvý vítr.. Klidně se podělíme.. Smutné počasí plně odpovídající mojí náladě..

špatné odborníky, pokud ti poradili jen, že máš všem pocitům dát volný průchod.

ty : týdny a měsíce. I když tedy bylo později napsáno, že to nebylo každý den Tak posledních 25 let i k nám už dorazilo, že necháváme-li negativním emocím zcela volný průchod, mají skoln nabývat rychle na síle a stávají se zvykem. Navíc se tím posouvá práh vnímavosti, což znamená, že se stáváme tzv. "rychle nášlapnými" a jsme trvale v neblahém stavu.
Tož se jednoznačně ukazuje, že potlačovat nebo pouštět z řetězu dlouhodobě negativní emoce je ve výsledku úplně stejně pro člověka destruktivní. Takže, pokud třeba se delší dobu pověnuji ventilování zlosti, sebelítosti, nenávisti atd., tak, podle geneticky slabého místa, budu mít úplně stejné zdravotní důsledky, jako kdybych emoce úplně potlačoval ( třeba vysoký tlak, nemoci zažívání, ledvin, cokoliv). Takže tudy cesta naprosto nevede. Musím se jedině naučit s rušivými emocemi nakládat (třeba tvorbou protilátek, osvobozením atd...to by bylo na dlouho a ani není zde žádoucí)
Zatímco ale všichni uznáváme, že třeba naučit se třeba takovou statiku trvá 5- 10 let, o emocích jsme přesvědčeni, že je studovat není vůbec třeba, že je zvládáme nějak vrozeně a výsledky bychom chtěli nejdéle do týdne.