Nevím, jak by přežila pohled na padesát "uměleckých" pohledů na Montmartre, fiakr v popředí, Mount Vernon z Washingtonu v pozadí, každý trochu jiný, ale přesto jak z běžícího pásu, všechno "pravá ruční práce".

       Pospíchali jsme s tím naším cenným nákladem, jeli jsme sice směrem na východ, ale pak pojedem na západ, takže už jsme vlastně na cestě domů. Předjížděli jsme i sněhové pluhy a to v takové vánici nedělají ani ti nerozumní. Ti rozumní už dávno někde zastavili... Dosmýkali jsme se do Pittsburgu, našli místo, kam jedem - a tam nikdo. Sněžilo, nikdo nás nečekal a tak zůstali doma...

      Ještě vám musím napsat můj poslední zážitek s Garym, těsně před tím, než se osamostatnil, ten taky stál zato. Jeli jsme na západ, tedy domů, bylo nějak kolem třetí ráno, já řídil. Bylo to v Iowě, pár mil před hranicí do Nebrasky, táhlá levá zatáčka, vpravo stráň dolů. Tu jsem samozřejmě neviděl, jen vím, že tam je. Najednou se ozval zvuk, jako když jede šestnáctka do zatáčky mezi Vodárnou a Florou, volant mi rval ruce z kloubů, jak se ta bestie snažila spáchat sebevraždu skokem do údolí.

      Naštěstí se mi povedlo ji udržet na betonu, i když chyběly snad jen centimetry; ten příšerný ryk ztichl, tah volantu přestal a já zastavil. Vylezl jsem ven a šel se podívat, co se to stalo. Ve světle baterky jsem viděl jak plexisklové okénko na náboji předního kola teče na silnici - když jsem zhasl, bylo ještě trochu vidět, jak je to do červena rozžhavené. Nejdřív jsem si řekl, že jsme teda na čas docestovali. To tady není problém, protože policajti jsou všude a nebude trvat dlouho, než u mne nějaký zastaví, jestli nepotřebuju pomoc. Zavolá vyprošťovací trak a ti nás odvezou na nejbližší truckstop, kde je opravna. Vše je jen ztráta času, nic víc.

      Moment, napadlo mne, proč odvezou? Třeba tam dojedu. Co se může stát horšího, než že to kolo upadne? Když pojedu pomalu, nic nehrozí a každou míli, kterou ujedu po svých, nemusí podnik zaplatit za odtah. Bylo to jen asi patnáct mil (dlouhých 24 km), tam přece dojedu. Pomaličku jsem vyrazil, zastavil před vraty do dílny a zalez do postele. To jsem ještě neřek, že náš trak měl jen jednu širokou postel. Přitulil jsem se tedy ke Garymu a vzbudilo mně až ráno bouchání na dveře, že stojíme před dílnou a abychom vypadli.

      Nevypadli jsme, ale naopak vpadli dovnitř, mechanici sundali kolo a nechtěli mi věřit, že jsme tam dojeli po svých. Ložiska kola byla kompletně bez kuliček, kov na kov. Zkoumali jsme, co se stalo a přišli na to, že se původně klasicky zavařila ložiska, nikdo neví proč, zbytky oleje tam ještě byly. Vnější část, kuličky a vnitřní část se svařily dohromady a celé se to začalo točit na té vnitřní části, na které jsou ložiska jinak nasazena. To byl ten srdce a uši rvoucí zvuk. Pak se to třením ohřálo a přivařilo ke středu a utrhlo tam, kde se to má otáčet. Když se to stalo, přestal skřípavý zvuk, co mně tak vyděsil. A na tom pajdavém zbytku, na viklavém kole bez ložisek, jsem dojel. Nevím jak, technicky je to vyloučené, řek bych, že se u toho můj strážný anděl pěkně nadřel.