A ještě na jednu událost s Garym vzpomínám a mám při tom husí kůži. Shodou okolností taky v Pittsburgu. Hledali jsme místní terminál, na kterém jsme ještě nebyli. Na "T" křižovatce jsme se dostali pod most, to je americká specialita, most po délce ulice, na něm jezdí vlak, nebo metro, nebo co. To nebylo důležité. Řídil Gary a na té křižovatce se mne ptá: "Doleva nebo doprava?" Řekl jsem doprava, on zatočil doleva, nevím proč a on taky ne. Byla to náhoda, že já plácnul ten správný směr a on zvolil ten špatný.

      Odpolední špička, stovky a tisíce aut s lidmi jedoucími z práce a tady my v traku, šineme se na délku pod nízkým mostem. Ulice do stran byly moc úzké, plné zaparkovaných aut, ani pomyšlení na odbočení. Jediná cesta vede dopředu. Gary za volantem, já stojím v otevřených dveřích a koukám na střechu trajleru a na most, jak se pomalinku snižuje. Už tam zbývají jen sotva dva centimetry místa, pak jeden, pak půl a my pořád nevíme, jak z toho ven.

      Šineme se pomaleji než krokem, za námi fronta aut až do nedohledna. Vím jediné, že když to dál nepůjde, způsobíme kalamitu, jakou tam ještě neviděli, budem muset couvat ven. Náhle je před námi světélko naděje, křížovatka pěti ulic, ta naše s mostem vede šikmo doprava. Je vyhráno, pojedem prostě rovně a zpod mostu vyjedem. To už na nás volal chlapík z chodníku: "Don't ever think about that..." "Na to ani nemyslete, támhleta traverza je moc nízká, utrhne vám střechu."

     Přesto jsme k ní pomalinku dojeli, já se šel podívat a on měl pravdu, chyběly nám dva centimetry. Znám tu dobrou radu vypustit pneumatiky, ale co pak? Na těch poloprázdných bezdušových pneumatikách ujedu možná, pokud budu mít štěstí, i několik metrů. Chlapík nám říká, že musíme jet dál pod tím mostem, ale to už zastavil v protisměru jiný, místní a nižší trak, řidič volá: "Zapomeňte na to, ten most se snižuje až na 12 stop a 6 palců." My máme 13' 6", což je o 30 cm víc.

      Gary to vyřešil po svém, vylít z kabiny jak netopejr, on že dál nejede a ať si s tím dělám, co chci. Co mi zbývalo jiného, než si sednout za volant. Jediná naděje byla odbočit doleva. Rovně to nešlo, šikmo vpravo pod tím mostem taky ne, no a přímo doprava už vůbec ne, tam bylo místo sotva pro ne moc široké osobní auto. Tak tedy doleva. Uprosil jsem Garyho, aby mi hlídal pravý přední roh, protože musím jet co nejblíž zaparkovaným autům.

      Šinul jsem se dopředu, Gary spolehlivě hlídal, jeli jsme opravdu jeden až dva centimetry od aut. Koukám na něj, koukám oknem na zadek trajleru a je mi jasné, že tudy cesta nevede. Zadní kola se pomalu sunou k autu, zaparkovanému na rohu. Ještě dva metry a zůstanu stát, dál to nepůjde, ale aspoň budu pryč z té hlavní. Ještě metr, ještě půl. Vtom se stal zázrak číslo jedna, odnikud se objevil černoch, vynadal mi rajskými slovy za to, že musí couvat pryč, protože ho tam blokuju. Nic jsem neslyšel radši, než tohle. Sunu se dál. Nevím na co jsem myslel, neměl jsem plán, nevěděl jsem, co udělám, až se tam zašprajcuju. Mé plány do budoucna nešly dál než k příštímu centimetru...