|
 Jako dítě jsem zbožňovala spoustu věcí. Třeba když jsme chodívali se sousedy dělat vaječiny a párky do lesíka k Ostravici. Víkendové celodenní výlety na Frýdlantské koupaliště, kde mě naši učili plavat :-), dovolené, návštěvy u sousedů, ať už víkendové nebo Silvestrovské. Taky jsem zbožňovala jezdit na "dolinu" k babičce.
Babička měla chalupku asi necelý kilometr od našeho domu, v takovém údlíčku mezi lesy. Kousek od jejího domku měla grunt teta s křesničkou. Teta měla dvě děti. Dceru po težké mozkové obrně, na invalidním vozíku. S tou jsem si vždycky hrávala. Měla spooooustu barbín ( tehdy ještě nedostatkové zboží :-), takže jsme je oblékaly, hrály si s nima, chodily ven. Dokonce jsme se spolu učily. A syna, který s náma vyváděl různé neplechy. 
Pořád tam bydlí, i teta, i její dcera, jen Slávek už není mezi náma. Měla jsem to tam tak ráda! Kolem chalupky a gruntu se vždycky pohybovala hotová zoologická zahrada. Měli tady krávy, ovce, prasata, husy, kačeny, slepice.. Káčátka za náma chodily jako nohsledi. Vzpomínám, jak jsem krmila telátko, mělo krásný drsný jazyk a nádherné velké hnědé oči. Měli tu snad až na koně cokoli, co má 2-4 nohy a dá se chovat. Babička měla chalupku malou, nic srovnatelného s dnešními domy. Po vstupu se člověk ocitl naproti takové delší místnosti, kde byl divan a naproti něj obrovská knihovna, plná knih. Blízko knihovny v rohu stál malinký pecek, v kterém se topilo. Na obě strany z této místnosti byla další místnost, vpravo jídelna, vlevo ložnice. V jídelně hned u vchodu pod oknem byl stůl, židle a naproti kachlová kamna. Z jídelny se šlo malinkou chodbou do gaňku, který měl samostatný východ ven. Ložnice byla velká místnost, které vévodila manželská postel a pak tu byly další dvě lůžka. Tam jsem spávala já a sestra. Ložnice byla namořena tmavým mahagonem. Byla vyřezávaná, měla po obvodech vyřezávané copánky, na čelech postele ornamenty a v prosklené vitríně skříně krásného andělíčka. Zahrada byla upravená. Pod pivoňkami měla takové místečko, kde stála malilinká vyřezávaná chaloupka s odklápěcí střechou, propracovaná do nejmenšího detailu. Tu jsem vždy obdivovala. Babička měla krásnou romantickou zahradu, každý kamínek a kytka tam měla svoje nenahraditelné místo. Zahradou se vinuly kamenné chodníčky, nad kterýma se klenuly oblouky obrostlé růžovými keři. Na to, jak na louku před chalupkou chodily srnečky a na to, jak jsme v létě z kopečka, který vedl k lesu, pod chalupkou váleli sudy.
Na vršku toho kopečka byla rovinka, na které byla ohrada pro ovce. Vzpomínám na starého Klegu, jak zaháněl ovce do ohrady a chlívků klasickým voláním "baaarošiiii do chlívaaaa". Chlív byl vlastně taková jedna velká stodola, z menší části zděná. Pro zvířata, jinak dřevěná. Měla čtvery velká vrata a v patře seník, kde se lezlo po žebříku.
Na seník vzpomínám moc ráda. Ne, že by se tam děly nějaké nepřístojnosti, ale moc ráda jsem tam chodila. Někdy, když se seno shazovalo dovnitř stodoly o patro níže, jsme shora skákali dolů do sena. Poprvé jsme měli strach, byla to přece jen výška, ale jakmile jsme to zvládli, k smrti ráda jsem si vylezla žebříkem nahoru a sama tam dokázala ležet hodiny a koukat, jak se škvírama v dřevěné střeše prodíralo sluníčko a jak v tom sluníčku poletoval senný prach.
Tsunami A jak to máte vy? Máte taky "svá místa", na která rádi vzpomínáte?
|
také mám a také u babičky, vzpomínky jsou krásné, škoda že už jen vzpomínky.
