Poté, co jsem nechal ježdění s benzínem, začal jsem zase jezdit přes Ameriku. Ne už se zeleninou, ale u podniku Topdraw, tahali jsme trajlery pro jinou, sesterskou firmu, Clipper Express. Měli terminály po celé Americe a většinou jsme se nákladu rukama ani nedotkli. Převzali jsme zapečetěný trajler, ten zas někde odpojili, vzali jiný a jeli jinam. Měli jsme svá stálá místa, kam jsme se vraceli naprosto pravidelně. 

     Asi jsem na ně při nástupu nějak zapůsobil, protože mne, s osmiměsíční praxí, udělali trenérem úplně nových řidičů, lidí, co právě vyšli ze školy. Jezdili jsme ve dvojicích, vždycky jsem těm, co jezdili ve dvou, záviděl. Cesta je kratší, střídají se pravidelně, žádné lhaní do log book, žádné riskování pokut.

      To je všechno pravda. Ale vyspat se ve traku zmítajícím se na amerických silnicích, to není jen tak a jaké to je, jsem netušil, dokud jsem to nezkusil. Pravda, kdysi, s Frantou, jsem za jízdy spal, ale to jsem neměl zodpovědnost za toho za volantem. Říkával jsem, že člověk se vyspí z bezvědomí do ospalosti, ale dál to nejde. Střídali jsme se po pěti hodinách za volantem a nikdy jsem nepochopil lidi, kteří se střídali po deseti hodinách. Copak někdo může vydržet spát deset hodin? Zvlášť za těchhle okolností? Ale jsou tací, to vím. 

      Šlo nám to spolu výborně, učil se dobře, ale: Když jsme se poprvé spolu blížili k New Yorku, a zrovna řídil on, poručil jsem mu zastavit před městem, zrovna tak, jako kdysi Franta mně. Tak jako já byl i on naštvaný, vlastně víc, protože on se mnou přestal mluvit úplně. Sedl si na sedačku vedle mne, tvářil ze nasupeně, rozhodnutý komentovat situaci machrovskými poznámkami.