Byl jsem v posteli asi hodinu, když mne vzbudilo, že trak stojí. Je to divné, ale ono mne opravdu vzbudilo, když se to přestalo zmítat. Zeptal jsem se co se děje a Gary mi řekl, že je moc ospalej a jestli můžu, ať si "to" vezmu a jedu dál. Nevzal jsem si "to" a oba jsme usnuli spánkem spravedlivých.

     Když jsme se dopoledne probudili, nepršelo. Vylezl jsem z traku na vyčůrání a co do mne přímo praštilo, byl mráz a vítr. Takový vítr, že máte pocit, jak fouká přímo skrz vás, jen skrz kosti to nejde a ty strašně zebou. Skočil jsem zpátky do traku, Gary taky, že pojedem dál. Odbrzdil jsem - a nic. Brzdové čelisti přimrzlé k bubnům, a to tak důkladně, že to motor neutrhl. Popadli jsem rádio a zavolali jiného řidiče jedoucího naším směrem, aby Garyho vzal na truckstop o pár mil dál a Gary ať se bez mechanika ani nevrací.

     Dneska už vím, že to chtělo kladivo, vlézt pod trak a trailer a údery do brzdových čelistí uvolnit led. Tenkrát jsem to nevěděl a kupodivu to nevěděl ani mechanik, který přijel s Garym. Mechanik vlezl do traku, dal tam rychlost, zacloumal s tím, něco ruplo a zpod traku se vykutálel kardan. Naštěstí se to nezlomilo tak beznadějně jako na mé první cestě do New Yorku, praskla jen vyměnitelná část kloubu.

      Po opravě jsme se stavili na snídani a já se pamatuju, jak nám bylo divné, kolik je tam v tu denní dobu lidí. Po několika mílích směrem na západ jsme to pochopili.

      Takové náledí jsem v životě neviděl. Na silnici byla zrcadlově hladká, jeden a půl centimetru silná vrstva ledu. Zpomalili jsme a ploužili se dál.