Začal na mostě George Washingtona, přesně na hranici New Jersey a New Yorku. Pak vede dálnice do tunelu, jede se vlastně jakoby sklepy domů. Strop je rovný, jen o několik centimetrů vyšší než trajler. Před námi jel prázdný trak, a jak skákal bez zátěže po děravé silnici, narážel do stropu až jiskry lítaly, a Gary se bál. Seděl na sedačce jak Křemílek, držel se oběma rukama, aby aspoň on neskákal, a hlavně mlčel. Dokonce by se dalo říct, že to jeho mlčení bylo slyšet.

     Jízda po dálnici městem New York je něco opravdu speciálního. Je tam provoz, nepřetržité šňůry aut a náklaďáků. Změnit pruh je zdánlivě nemožné, ta jednolitá masa vozidel se řítí vpřed bez ohledu na nějakou povolenou rychlost.

      Když ale potřebujete změnit pruh, stačí dát směrovku a skoro okamžitě se vedle vás udělá mezera. To je obdivuhodné, jak oni tam sledují provoz kolem sebe, věc takřka nevídaná, tady na západě. Projeli jsme městem, já zase zastavil a Gary ze sebe vypravil něco na způsob, jako že by to taky dokázal, kdyby musel. Samozřejmě by to dokázal, ale proč? Je lepší to aspoň napoprvé jen vidět, tak jako to kdysi Franta ukázal mně a já pak zase dalším.

      Dál už jel zase Gary, dojeli jsme do Bostonu, vyměnili náš trajler za jiný, který jel zpátky do Los Angeles a vyrazili. Jel zase, nebo snad ještě, Gary. Myslel jsem, že tentokrát New York projede, aby mi ukázal. Mýlil jsem se. Na posledním odpočívadle před městem zastavil, které je to poslední, si zřejmě okoukl cestou do Bostonu, vylezl ven a že dál nejede. Hučel jsem do něj jako cikán do hodin, ale on že ne, a basta. Projel jsem to já, samozřejmě, nemohli jsme tam zůstat navěky. Zapřísahal se, že ale příště už pojede...