Na Pennsylvanii mám ještě jednu vzpomínku. Začíná to v Bostonu, kde jsem celý den nakládal trailer, nejedl a nepil, nebylo co, a ani nebylo kde. Když to bylo hotovo, vyrazil jsem na západ. Byl čtvrtek večer a já měl být v pondělí v 8 hodin v přístavu v Oaklandu v Kalifornii.

      Měl jsem v traileru mimo jiného palety s buráky pro americkou ambasádu v Hong Kongu. Kolem desáté večer se to stalo. Z ničeho nic jsem najednou přestal vidět, všechno rozmazané, já se cítil jako opilý, chtěl jsem zatočit ke kraji dálnice,, ale nemohl jsem ani hnout volantem a rukama. Nevím,  jak se mi nakonec podařilo zastavit, ale stál jsem tam ve tmě a nevěděl vůbec, co se děje. Po nějaké době, když se mi zdálo, že už je mi snad trochu líp, jsem utáhl pás, co se dalo, aby mně to drželo a já točil volantem místo sebou kolem volantu.

      Věděl jsem, že pár mil přede mnou je křižovatka s dálnicí 80, kterou potřebuju a která vede do San Francisca. Tam zabočím doprava a po několika mílích je odpočívadlo, kde můžu bezpečně zůstat stát.

Vyjel jsem tedy. Správně se mi povedlo odbočit doprava, ale zajet na odpočívadlo bylo nějak nad moje síly. Naštěstí po dalších deseti mílích je malý truckstop Shell, zastavím tam… Pekelně jsem se na to soustředil a povedlo se. Sjel jsem z dálnice, zaparkoval. Co teď? Bylo mi tak zle, že jsem věřil tomu, že umírám a v tu chvíli bylo nejrozumnější napsat manželce a synovi. Dopis nechám ležet na volantu a až mně najdou, najdou i dopis a pošlou jim ho.