Napsal jsem dopis na rozloučenou a přemýšlel co dál. Možná, že mi udělá dobře čerstvý vzduch? Slezl jsem z traku a najednou se vidím, jak jdu do restaurace, usedám, objednávám kafe a sypu do něj dvacet pytlíčků cukru. Ono to naše tělo někdy ví samo, co je potřeba. Vypil jsem tu příšerně sladkou, takřka nepoživatelnou cukrovou kaši a za několik minut jsem byl v pořádku, najedl se a šel spát. Měl jsem původně dojet mnohem dál, jenomže mi to v tu chvíli bylo nějak jedno.

     Dneska už vím, co mi to vlastně bylo, no a vy taky, že?

     Druhý den ráno, rozhodnutý, že mi buráky mohou být ukradené a loď v Oaklandu taky, jsem si jel pohodlně. V poledne jsem zastavil na oběd, což jsem jindy nedělal. Ale v průběhu dne se mi to nějak rozleželo v hlavě a já se rozhodl, že to zkusím. Uprostřed Illinois jsem zastavil, po ujetí asi 830 mil (1330 km), se vykoupal a šel spát. Následující den, to už byla sobota, jsem začal dohánět čas.

     Dojel jsem na hranice Nebrasky a Wyomingu, 1000 mil (1600 km), kde v truckstopu Antilopa jsem našel, co jsem potřeboval. Bar a pivo. Vypil jsem dvě piva tam, další dvě jsem si vzal sebou na dobrou noc a pak už jen sladké sny…

 
      Pak bylo nedělní ráno, přede mnou Wyoming, Utah a Nevada, cíl truckstop ve Sparks, 1015 mil (1630 km).

     Dojel jsem tam, to jo, ale unavený tak, že už jsem na silnici neviděl, jen se držel mezi bílými čárami. Zajel jsem na truckstop a jezdil dokola tak dlouho, až jsem našel místo, kam jsem mohl najet popředu. Kdepak couvat, já už neviděl ani zrcadla, natož něco v nich.