 Tak jsem koncem června povila synka. Jelikož mi nikdo nevysvětlil, jak poznám porodní bolesti od všech ostatních bolestí, které pronásledují těhotnou ženu, probíhaly poslední dva týdny mého těhotenství ve znamení hysterie, neustálé mobilizace a planých poplachů. Rodila jsem prostě pořád. V samoobsluze, v metru, dokonce na poště přímo u okýnka. Při sedmém planém poplachu jsem dokonce skutečně porodila.
I když na to máte devět měsíců, upřímně mě překvapilo, že mám dítě. Adaptaci na roli matky mi neulehčil ani fakt, že jsem stvořila svého manžela v trpasličí verzi. Svoje geny totiž zatím hledám marně. Za nejnáročnější část reprodukčního cyklu ale zatím považuji týdenní pobyt v porodnici. I přes nespornou odbornost personálu jedné z největších pražských klinik jsem totiž nabyla dojmu, že jsem obětí jakéhosi gestapáckého režimu, kdy spokojené spící dítě musíte budit na kojení a potupně hlásit krásným mladým lékařům detaily ze svého střevního života. Největším oříškem se ale ukázalo vážení mimina před kojením a po kojení na váze roku výroby 1942. Stačilo totiž, aby děcko na váze mrklo a váha se vychýlila o 30g. A tak, zatímco ostatní vzorné maminky chodily na sesternu hlásit fiktivní váhové přírůstky 5g nebo 10g, já na to šla odborně. „Tak kolik nakojeno?“ zeptala se mě nic netušící sestra. „Nevím!“ pokrčila jsem rameny před sesternou. „Jakto? Kolik bylo na váze?“ nedala se. „Ta váha má odchylku jedno dítě! Nemůžu na tom vážit 5 gramů!“ vysvětlila jsem sestře. A tím jsem si to definitivně zavařila! Od té chvíle jsem byla „Ta ze šestky, co neumí vážit“, a v kartotéce na mojí složku zřejmě namalovali lebku se zkříženými hnáty a připsali „Problematická, nespolupracující!“ Náladu mi spravila jedna zajímavá noční halucinace. Někdy v hodině mezi psem a vlkem jsem vyčerpaně dokojila své dítko a na prahu spánku se vypravila na toaletu. Nahmatala jsem vypínač na chodbě, rozsvítím a koukám, přede mnou stojí Tomáš Rosický. Fotbalový míč neměl. Já zas neměla zapnutou kojeneckou podprsenku. Takže fifty fifty. Druhý den se ukázalo, že nejde o laktační halucinaci, alebrž o nadstandardní pokoj s lůžkem pro slavné fotbalisty hned vedle mého pokoje. V každém případě, propuštění z porodnice ve mně spustilo přímo mateřskou euforii. Vydrželo mi to do druhé probdělé noci. Teď už se snažím o jediné. Přežít. Když takhle ve čtyři ráno žehlím pleny a dívám se s vyšinutým pohledem na věštírnu, teleshoping a jiné zvrácené pořady, představuju si svého chlapečka za patnáct let, jak mi v oparu marihuany vyprskne do tváře: „Matko, zkazilas mi život! Já Tě tak nenávidím!“ nebo jiné pubertální moudro. Pro tyto případy bych měla své mateřské zásluhy filmovat a archivovat, aby bylo jasné, kdo hošíčkovi celé noci utíral zadek. 
Inu dětské vrtochy jsou nevyzpytatelné a pomalu mě opouští představa, že já a moje dítě budeme vzájemně napojení parťáci. Po poslední návštěvě pediatra je opravdu s podivem, že mi ho ještě neodebrala sociálka. Ráno před návštěvou se můj malý roztomilý chlapeček probral, na rozdíl ode mě růžolící a usměvavý. Nakojila jsem, vyfešákovala, přebalila ho do vzorně vyžehlené pleny, do kočárku vložila podnětnou hračku rozvíjející sluch, a vyrazila. V okamžiku, kdy kočárek přejel práh čekárny, ozval se z jeho útrob nelidský řev. Mé dítě, ač nakrmeno, začalo hystericky lapat po imaginárním prsu, z huronského řevu mu naskákaly dosud nevídané rudé skvrny po celém obličeji, v ordinaci na váze pak v křečích povolily všechny svěrače naráz a bylo vymalováno. „On je jinak hrozně hodnej a spokojenej“ cpala jsem s křečovitým úsměvem ječícímu miminu zkroucené nožičky do dupaček! Doktorka mě měřila úkosným pohledem. Příště si na nás stoprocentně posvítí. Pro úplnost dodávám, že v okamžiku opuštění čekárny mimino usnulo jak v reklamě na pleny a poklidně spalo další dvě hodiny. Při pohledu na některé zanedbané matky v ulicích a psychotické komentáře fanatických matek na internetu jsem se celé těhotenství zapřísahala, že si po porodu zachovám zdravý rozum a základní kosmetické návyky. Včerejší epizoda hovoří za vše. Ve tři ráno jsem nanesla zelenou bahenní masku a přemohl mě spánek. O hodinu později jsem políbila na nosánek své roztomilé dítě a rozsvítila na kojení. Když jsem se řvoucím kojencem a vytočenou pohotovostí na telefonu proběhla kolem zrcadla, došlo mi, že dítě netrpí akutní zánětlivou rýmou, zato maminka trpí akutní ztrátou zdravého rozumu. Držte mi palce, ať nezblbnu úplně. RENATA FRANCOVÁ
|
mě by tomáš rosický na chodbě nerozhodil, páč vůbec netuším, jak vypadá. 
) třídní schůzky mě čekají už jen dvoje, teda pevně doufám... 
. 
