Zdeněk mi dával takové a podobné pokyny, jako že nesmím v žádném případě zastavit, ani když se mi před trak pohrne žena s kočárkem. Neboj se, říkal, dítě v něm stejně není. Když zastavíš, zabijou tě a ukradnou náklad i s trakem. To bylo hodně povzbuzující...

     Další den 40 mil do Iowy, ta měří 300 mil a jsme na hranici do Illinois, kde je konec s 65 mílovou rychlostí (105), už jen nudných 55 (88). Illinois měří asi 150 mil, potom přijde Indiana, zase asi 180 mil a Ohio. Tady už jsme v území turnpike, dálnic, kde se platí mýto. Celá Indiana a Ohio se musí platit, ale že by byla silnice o něco lepší, to tedy není. Jediná pozoruhodnost je, že je to placka k uzoufání, ani křoví, natož stromy.

     Tak jak je náš západ divoký a půda neobdělaná, tady jsou kolem pole a pole. Jedeme Ohiem a už je tma. Zdeněk jede první, už si ani moc nepovídáme, jsme unavení a chce se nám spát. Předjíždí nás trak a já najednou vidím, jak se Zdeněk pomaličku stáčí doleva a vytlačuje toho druhého na kraj. Zařval jsem do mikrofonu:"DOPRAVA!", a viděl jsem jak sebou škubnul. Pak už se ozvalo: "Dík, já už spal, musíme brzo někde zastavit".

     Máme za sebou asi 780 mil (1250km), kvůli nižší rychlosti to jde pomalu a my doháníme, co jsme prolajdačili v Nevadě a v Utahu. Zdeněk na mně promluvil přesně v okamžiku, kdy jsem si pokládal hlavu na okno, protože "teď je to kousek rovně a tak si můžu zdřímnout".

     Ještě 10 mil a je tu odpočívadlo číslo 7 a hlavně parkoviště. Už mi nevadí, že za mnou na traileru řve motor chlazení. Nevadí mi, že mi do okna svítí světlo na parkovišti, spát, jen spát. V noci jsem se pak několikrát vzbudil hrůzou, že spím za jízdy. Předním oknem jsem viděl na dálnici, od které mně odděloval jen pruh trávy. Viděl jsem koncová světla těch, co projížděli kolem, slyšel řvát motor, takže asi jedu.