Když hledám své nejstarší vzpomínky, zjišťuji, že jich moc nemám. Vybavuje se mi babiččin pes Punťa, huňatý ořech, který miloval sníh. Vždycky, když každý rok poprvé napadl, válel se v něm jako blázen. Jednou jsem se rozhodla, že na Punťovi pojedu z náspu...   

     Chtěla jsem takhle sjet z poměrně vysokých (pro malé dítě) schodů u vchodu do domu. Jenže - Punťa byl jiného názoru.  Sedl si na zadek a já se skutálela dolů... A tenkrát jsem viděla něco, co už nikdy ne - ten pes se mi na plnou hubu smál!

     Kousek od těch schodů bylo klasické hnojiště, po kterém se promenádovaly slepice. Od chodníku ke dveřím byloodděleno dlouhým dřevěným bidlem, dospělému po kolena, mně k pasu… Jednou jsem se přes něj převážila, hlavou napřed -  a bradou to vzala o betonový okraj hnojiště. Ještě teď cítím skousnutý jazyk a oteklou čelist...

     Za plotem začínal zřejmě strašně divoký svět, kam mě babička moc při hlídání nepouštěla, asi věděla proč. Za brankou byla cesta a za cestou potok, hluboký asi metr dvacet, s kolmými, kamením vyzděnými břehy. Fascinovalo mě, když jsem se pomalinku, kousek po kousku, sunula špičky nohou přes okraj – dál a dál. Ještě kousek, ještě kousek, než přijde ten děsivý okamžik, kdy spadnu do vody… Moc jí tam nebylo, byla smrdutá, plná pulců a žab a já v tu chvíli  začala vřískat jak opice a dědeček, o 66 let starší než já, mě vybíhal zachraňovat.

      Za čas mi otrnulo a zkusila jsem zážitek znovu. Dnes bych se nepustila do žádné aktivity, kdy jen trochu hrozí, že ztratím kontrolu - nikdy bych neskákala na gumě, z padáku a tak.

     Jedna z nejstarších vzpomínek je ta, kdy jsme s našimi sousedy byli v zoologické zahradě na Kopečku v Olomouci. Nepamatuji si jediné zvíře, jen to, že jsem tam dostala cukrové korále a vydržely mi celou cestu domů. Zřejmě jsme tam byli společně se sousedovic synem na kočárku, protože i když jsem dávno chodila, vybavuji si, že kousek od domova, už se smrákalo, jsem ležela a vezla se na něm, koukala na oblohu a při tom rovnou z krku cumlala ty korále…