... že když mi byly tři roky, obdržela jsem své první vodovky a asi mě to potěšilo, protože se pamatuju, jak sedím ráno u svého dětského stolečku (ještě ho mám schovanej) na své dětské židličce (dtto), celej barák ještě spí a maluju princeznu. Že je to princezna, se pozná podle korunky na hlavě, ale není to jen tak obyčejná princezna!

      Protože má na hlavě taky ještě véélikou červenou kytku a právě podle tý kytky se pozná, že je to SNĚHURKA. Moje máma, patrně z vděčnosti, že se mohla jednou konečně dospat, obrázek zarámovala a dodnes jí visí v pokoji nad piánem.

    Moje ale úplně nejstarší vzpomínka je ještě o rok mladší, to jsem ještě spala v takový tý dětský dřevěný žbrdlinkový postýlce se stahovací postranicí.

     A pamatuju si, jak jsme měli štěňata a ty tý postýlce úplně okousaly nohy. Patrně proto mě pak přestěhovali do kuchyně na gauč :-) 

     Dlouho jsem se domnívala, že se naše erdelteriérka spustila s nějakým pouličním vořechem, protože ty štěňata byly černý, ale prej ne, prej malinký erdelteriéři se naroděj černý a teprve postupně se vybarvujou.

     Taky se pamatuju, jak jsem musela po obědě spát, to už jsem spala na tom gauči v kuchyni, a vůbec se mi spát nechtělo.

     Tak jsem předstírala spánek pevně sevřenejma očima a pod peřinou dělala zajíčka. Zajíček se dělá tak, že si přitáhnete kolena pod břicho a zadek vytrčíte k nebi.

     Máma se snažila pracovat u stolu, sice moje „spaní“ nijak nekomentovala, ale nesouhlas z ní čišel tak hlasitě, že jsem to slyšela i přes ty zavřený oči a peřinu.

     Když si to dneska představím, úplně s ní soucítím, taky by mi hemžící se dítě, co má spát, šlo dost na nervy. Zvlášť, když potřebuju trochu pracovat a další příležitost budu mít až po osmý večer.  Moje maminka se totiž v zaměstnání dělila o pracovní stůl s několika dalšími kolegy, takže chodili do práce na střídačku a částečně pracovali z domova.