Měla jsem panenku Alenku, co sedávala v kuchyni na kredenci. Alenka měla krátký blonďatý vlasy a po stranách dva dlouhý prameny, co vypadaly jako psí uši. Díky Alence jsem uměla plést copy dřív, než si zavazovat tkaničky. Pak jsem měla ještě jednu malou bezejmennou panenku, taky blonďatou a krátkovlasou, bez těch vlasovejch uší a tý jsem operovala pupík babiččinou pinzetou. Nezahojil se. Už navždycky pak měla v bříšku díru.

     Když mi byly 2 roky, přijela na návštěvu ostravská teta s mou o něco málo starší sestřenicí a s nima přijel hadrovej pejsek, co byl z půlky červenej a z půlky šedivej.

      Tetě se zdál velmi olysalý, tak ho při odjezdu nenápadně vyhodili do popelnice. Sestřenice byla ztrátou svého milovaného psa tak zdrcená, že jí pak museli koupit úplně stejnýho, páč nebyla k utišení.

     Moje máma to staré psisko z popelnice zachránila, vyprala, zašila rozdrbané tvářičky, pes dostal jméno Alík a dožil se požehnaného věku 20ti let, až se pak dostal do spárů mého poněkud hyperaktivního kotěte a už z nich nevyvázl.

     Sestřenice postupem času vzala na milost svého nového Alíka, ale stejně po tom mým každou návštěvu lítostivě pošilhávala.

     Vůbec jsme měly se sestřenicí spoustu stejnejch hraček - velkýho chlupatýho bernardýna Baryka, můj měl ustřihlej jazyk, pak chodičku Bělu a miminko.

     Akorát kočárek měla, myslím, jinej. Ten jsem zas měla stejnej jako kamarádka z ulice, s bílým proutěným pruhem z boku, akorát, že ona měla červenej a já bleděmodrej.