Otázka - kde se tam k čertu bere sníh?? - to byla moje první reakce na velkou solnou pláň u Boneville. Bílo vpravo až do nedohledna, bílo vlevo a při pozorném pohledu je tam kdesi v dáli vidět proužek vody, a z ní trčí hory.

     Silnice vede po nizoučkém náspu, jeden násep pro dva pruhy vpravo, druhý pro směr na západ vlevo. Občas jsou spojené úzkým proužkem, jako šprušle žebříku, to aby se policajti měli kde otočit. A hlavně rovně. Padesát dva mil (83,6 km) rovně jako podle pravítka. Žádné řidičské rovně, ale absolutně rovně. Okolo nic než sůl a pak vítr. Bože, jak tam to umí foukat. Jel jsem tamtudy jednou směrem na západ, poměrně lehce naložený a fičelo to. Srovnal jsem si trak podle spáry v betonu a podvozek traileru byl o dobrého půl metru stranou..

.

.

      Pak přijde lehýnká zatáčka doleva a zase rovně, ale už jen asi 20 mil. Náhle se dálnice začne na místní zvyklosti podivně klikatit, po stranách už také není sůl, ale voda a jsme v Salt Lake City, městě nejhorších řidičů v Americe. Možná jsou jinde horší, nevím, ale každopádně se tady na Severozápadě říká o špatných řidičích, že snad musí být z Utahu, jinak to není možné. V Salt Lake City se naše I-80 kříží s I-15, vedoucí ze San Diega v Kalifornii přes Nevadu, Arizonu, Utah, Idaho a Montanu do Kanady.

     Zároveň s I-15 je to i I-84, jsme na jednom z mála vzácných míst, kde můžete jet na sever a na východ najednou. What a country... I-84 vede z Portlandu a kus za Salt Lake se spojuje s I-80. Osmdesátka opouští Salt Lake do strmého kopce, projede Park City, známým lyžařským střediskem, a na druhé straně hor se spustí dolů, aby znovu stoupala na horskou pláň Wyomingu.