Když jsem přišel na řadu, byl už ten zkoušející otrávený natolik, že ani po mně nechtěl předvést technickou prohlídku traku, jen se těšil, jak si sedne dovnitř, kde je klimatizace. Naštěstí ji už spravili.

     Pak jsme vyjeli. Musím podotknout, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s tím jel jinde než po dálnici a že je mi stále ještě záhadou - a už je to devět let - jak jsem to dokázal.

     Motali jsme se po městě, pak mi poručil najet na dálnici; tam už mi bylo líp, to jsem uměl. Bohužel jsme zase sjeli a navedl mne na jakési parkoviště, nebo co to bylo. Prostor o rozloze fotbalového hřiště, pokrytý udusanou hlínou.

     Udělali jsme okruh, poručil mi zastavit a povídá: "Vidíš tu cestu tamhle? To je dok, zacouvej na vrata!" Existenci cesty jsem zapřít nemohl a tak začalo mé první couvání v životě. Kdo kdy couval s vlečkou za svým autem, ví, že je to možné, ale napoprvé obtížné.

     Trak je ovšem trochu větší, což bohužel neznamená, že je to snazší. Nějak jsem tam nacouval, moc spokojený nebyl, ale bylo to tím, že já ta vrata viděl asi o dva metry víc nalevo, než on. Pak už jsme jeli zpět odkud jsme vyjeli a tam jsem se konečně dozvěděl, že jsem test udělal. Já k tomu jen dodávám, že jsem ho udělal, ale Pán Bůh se u toho pěkně nadřel.