Běžně jsem ji začínal lovit z desek s doklady 30 mil před váhou, i když jsem pochopitelně musel vědět, že to bude trvat ještě půl hodiny, než tam dojedu. Nemyslím, že by to bylo mou vrozenou zodpovědností, je to nedostatek jakékoli mozkové činnosti.

      Mluvil jsem s mnohými řidiči a shodli jsme se, že je velmi časté až hrůzné, jak si nepamatujeme části cesty, kudy jsme jeli. Například: pamatuju si, jak míjím mile marker číslo 50 a pak najednou koukám, přede mnou je číslo 390! Ujel jsem 340 mil, (547 kilometrů, šest hodin) a nevím o tom!

      Nepřejel jsem někoho? Nevím, nepamatuju se. 

     Franta mi vyprávěl, jak je to fajn, když člověk jezdí sám a na noc zastaví a vyspí se.

     Na to jsem ovšem musel změnit podnik, Franta mi to ostatně doporučoval. Majitel podniku, pro který Franta pracoval, byl znám tím, že tu a tam nebyly jeho výplatní šeky podloženy penězi. Doporučil mi jiný podnik, kde majitelem byl Čech, na kterého všichni nadávali, ostatně na koho my Češi nenadáváme.

      Zavolal jsem mu a řekl, že jsem o něm slyšel tolik špatného, že musí nutně být slušný člověk.

      To se mu asi zalíbilo, protože mi řekl, že si mám vzít věci na cestu a přijet, pošle mne na cvičnou jízdu s někým, a pak že se uvidí. To jsem stále ještě neměl řidičák, ale dost našinců takhle začíná. Kalifornie je dobré místo, mít trucking company a vozit ovoce a zeleninu na východ, ovšem bláznů a zoufalců, kteří chtějí řídit, není nikdy dost...